Věřím, že všechna trápení, kterými procházíme, mají svůj hlubší význam a mají svůj smysl.  I když se nám to může zdát nepochopitelné a k nevíře, v tu chvíli, kdy zažíváme něco hrozného a kdy jsme na dně.

Jdeme životem a trápíme se...

Někdy jdeme ve svých životech špatným směrem, a i když to víme nebo tušíme, jdeme dál… Z nejrůznějších důvodů jdeme dál, i když naše duše volá NE…

A tak někdy musíme spadnout až úplně na samotné dno, abychom něco pochopili a něco ve svém životě změnili…

Abychom si něco uvědomili. Abychom přijali to vědomí v sobě, že jdeme špatnou cestu a vydali se po jiné, pro nás lepší cestě.

Všechno zlé je pro něco dobré a naše dno má jednu báječnou vlastnost. Můžeme se od něj odrazit.

Trvá to každému z nás různě dlouho, ale pokud budeme trpěliví a pokud si uvědomíme, že cesta z našeho trápení jistojistě vede, jednou ji najdeme. Tu naši dobrou cestu...

A která je pro nás ta dobrá cesta?  No přece ta, na které potkáme svou radost. 🙂

V mém životě byla dlouhá období temna, období deprese, období zoufalství a závislostí nejrůznějšího druhu. Období, kdy jsem vůbec nechtěla být. Mám za sebou dlouhá období hledání. Našla jsem svůj duchovní  klid i rovnováhu, lásku i štěstí.

A jsem vlastně pořád na cestě, tak jako každý z nás. Protože život před nás všechny neustále  klade své další požadavky a své další výzvy.

A my musíme těm výzvám a požadavkům čelit, jak nejlépe umíme. Když to děláme vědomě, když víme, že prohry a pády patří k životu úplně stejně jako vítězství a euforie, pak se nám jde lépe.

Když přijímáme to, že do tohoto života patří úplně všechno, pak přestaneme trpět a přijímáme svůj život takový, jaký je.

Strašný i krásný. Zoufalý i euforický. Dobrý i zlý. Chvíli kopec, chvíli údolí. Začátek i konec. To je náš život.