Přijmout to, co je, nám usnadní život i smrt 

Každý máme své vlastní strachy, pochybnosti a obavy, které se týkají všeho možného.

Máme strach o svůj život, o svoje jistoty, o své blízké. A možná si nyní naplno uvědomujeme, že žádná jistota v našem životě neexistuje. 

Jedinou jistotou našeho života je smrt.

Ale vlastně ani smrt není jistá.

Existuje řada teorií o minulých životech a reinkarnaci. O tom, že se naše duše vrací znovu a znovu na tento svět a stále znovu a znovu se zdokonaluje ve svém učení a v poznávání všeho lidského bytí a žití.

Já osobně jsem příznivcem těchto teorií. Teprve prostřednictvím teorie reinkarnace a věčného vývoje naší duše mi začalo dávat hluboký smysl všechno naše počínání tady na Zemi.

Dříve jsem to tak neměla. Ale čím blíže hrobu, tím více jsem začala věřit v to, že naše duše je věčná. Mně se zkrátka s těmito teoriemi lépe žije. Lépe se mi přijímají všechny životní trampoty a problémy. A jako bonus mě přestal tlačit čas i moje smrt.

Co nestihnu vyřešit v tomto životě, stihnu v tom příštím. A pokud věřím, že smrt je jenom ztráta mého fyzického těla a má duše bude žít dál na onom světě, než se znovu inkarnuje na tento svět, mohu přestat řešit svou postavu. Když vím, že o ní stejně přijdu, přestalo to pro mě mít smysl.

Jenom jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat. Na tom Onom světě.

Jak to vypadá na tomto světě, už vím. Někdy super a někdy žádná sláva. Ale když jsem si to prý dobrovolně vybrala, co se dá dělat. Už se nesnažím to tady nějak přetrpět, ale učím se vědomému žití a bytí.

Snažím se naučit, tady a teď, co nejvíce, abych se při příští inkarnaci nemusela tak trápit. Tak jen doufám, že si budu všechna ta moudra pamatovat a nenarodím se zase jako naivní a důvěřivá holka, která si myslí, že flaška všechno vyřeší.

A že láska znamená, že si musím nechat od druhých všechno líbit a že musím držet jako osel, i když se mi to nelíbí. A že nemohu odejít, když chci odejít. Když vidím, že to nemá smysl. Nemyslím ze života, ale ze vztahu, který mě táhne kde dnu.

Už vím, že nemusím pročekat život čekáním na to, až se druhý změní. Ať si je jaký je, je to jeho život, ale není mou povinností ho zachraňovat. Protože když někdo nechce, tak ho nezachráníte. A když chce, musí se zkrátka rozhodnout sám a tu potřebnou životní změnu i sám zrealizovat.

Tak to všechno jsem se už naučila na tomto světě a v tomto životě. Ale učila jsem se to dost dlouho. Každopádně mám radost, že dnešní mladí lidé už jsou vědomější a nejsou takoví sebemrskači, jako byla moje generace.

Ať už po smrti něco je, či není, jisté je, že smrt je nedílnou součástí našeho života. A ačkoli to všichni víme, odmítáme to stále uznat.

Odmítáme v životě cokoli, co se nám nelíbí. Odmítáme bolesti, nepohodlí, nejistoty, nemoci, stáří i smrt.

Odmítáme vlastně všechno, co je přirozenou součástí lidského života.

A náš odpor se nám zdá přirozený. Náš odpor je lidsky pochopitelný, ale většinou účinkuje přesně obráceně.

Čím více se něčemu bráníme, tím více na to myslíme, a tím více se nám to nepříjemné tlačí do našeho života. Protože to, čemu věnujeme zvýšenou pozornost, tedy svou energii, to vždycky roste.

Kde pociťujeme strach, obavy a pochyby, to roste a bují v našem životě jako plevel.

Ale zatímco o plevelu se už obecně ví, jak je užitečný, o obavách a strachu to moc říci nemůžeme.

Pampeliška, bršlice, kopřiva a spoustu jiných, dříve zatracovaných rostlinek, prožívá dnes svou renesanci. Už to není plevel, ale jsou to divoké byliny. Už je nezatracujeme, ale už víme, že je to strava plná energie, která vnáší do našeho těla světlo, pozitivní vibrace, vitamíny a spoustu jiných, pro tělo prospěšných látek.

Už víme, že nás tyto rostliny mohou ochránit i před rakovinou.

Takže kdo na ně věří, může běžet místo do lékárny na louku a má to zadarmo.

Obavy a strach máme taky zadarmo, i když o ně nestojíme. Nemusíme nikam chodit a jsou tady s námi. Ale fungují úplně opačně než bychom chtěli.

Všude tam, kde jsme se báli, všude tam, kde jsme se obávali a kde jsme o něčem pochybovali, všude tam se nám to naše neblahé a nechtěné splnilo.

Čím více se někdo něčeho obává, tím více o tom mluví, tím více na to myslí, tím více tomu věnuje pozornost a tím více se mu to nechtěné zhmotňuje v jeho životě.

Naše myšlenky fungují jako vysílač a přijímač. Berme to na vědomí.

Jako kdyby vesmír skenoval každou naši myšlenku a hned poté nám ji plnil. Tedy tu špatnou určitě. Natotata.

Ale když chceme něco moc a moc hezkého, tak to nám tak rychle nejde. Protože, když chceme něco moc a moc hezkého, býváme často moc a moc křečovití a urputní. A kde je tlak a odpor z naší strany, tak to Vesmír nemá rád. A pak se nám neplní ani naše tužby.

Když chceme urputně zhubnout, když chceme urputně dostat nějaké zaměstnání, když chceme urputně dotáhnout nějaký projekt do konce, když chceme urputně přitáhnout zdraví, štěstí, lásku. Když chceme být urputně dokonalí. Když chceme urputně skvěle uvařit, protože má zrovna přijít návštěva...

Já jsem například chtěla být urputně dokonalá matka, manželka a milenka. Jak to dopadlo, si můžete přečíst v mém osobním příběhu. Milenka je v tom taky, ale nebyla jsem to já.

Když jsme urputní, nejsme zkrátka přirození, ani ve flow. Místo toho jsme v křeči a v očekávání. A pak se nestačíme divit. Čím více tlačíme, čím více něco chceme, tím horší bývá výsledek...jistě si také vzpomenete na řadu případů ze svého života. Tlak vždy vyvolá protitlak. A tedy opak toho, co jsme chtěli.

Tam, kde jdeme do jakékoli činnosti s chutí, ale bez nároku na výsledek, tam se naše dílo většinou zadaří.

Když uděláme to nejlepší, co umíme, ale netrváme urputně na naší dokonalé představě ohledně výsledku, tak tam to většinou jde. Někdy dokonce natotata.

Já tady radím, ale to víte, že s tím mám také problémy. Konečně můj osobní příběh mluví sám za sebe. Naučit se lehkosti bytí, tady a teď, na tomto světě není zkrátka jen tak. Než pochopíte jak na to, jste skoro nad hrobem.

Zde máme opět výhodu my, vyznavači reinkarnace. Víme, že není kam spěchat a tak na sobě můžeme s láskou a trpělivě pracovat. A nezlobit se, když to nejde hned. Máme spoustu času a spoustu životů před sebou i za sebou. I tak je těžké učit se kočírovat své myšlenky a jejich obsah.

Naše vlastní myšlenky a naše vlastní přesvědčení jsou základem našeho úspěšného bytí a žití zde na Zemi. I našeho úspěšného zhmotňování tady na zemi. A trénink dělá mistra. A my jsme tady na světě, abychom se to naučili. Abychom se naučili mistrovat svůj život ve hmotě. A žili lehce a s chutí.

Tedy já jsem tady kvůli tomu určitě. Stále odmítám přijmout teorii, že jsem se narodila jen proto, abych někde otročila, nakupovala, vařila, prala, žehlila, dívala se na televizi a četla AHA.

Já to trochu přeháním, abych vás pobavila. Ve skutečnosti je to tak, že od té doby, co jsem celá vyměněná, mě ve spoustě věcí zastoupila Ribana.

A tak na mě z výše uvedených činností zůstalo jen dívání na televizi a čtení AHA.

Ani jednu z těch dvou činností, které na mě zbyly, nedělám často. Ale občas také zhřeším, nejsem světice. Do života jsem si vědomě přidala cestování, psaní blogu a řadu jiných pro mě zajímavých činností, na které jsem dříve neměla čas. A tak si mohu říci: AHA, to byla dobrá výměna.

A tak tady mohu psát o tom, co jsem se sama naučila a jak to vidím. A věřím, že vás třeba inspiruji nebo pobavím. Nebo obojí.

A doufám, že vás nenaštvu jako svou starší dceru, která mě nedávno podpořila v mojí tvorbě laskavou větou, abych už přestala psát ty elaboráty, že je jí z toho špatně.

Tak vás prosím, jestli je vám taky špatně, tak to případně nečtěte a běžte se projít.

A kdo nešel na procházku a baví ho to, může číst dál:

Strach, obavy a pochybnosti jsou našimi věrnými společníky, ať se nám to líbí nebo ne. A jelikož už víme, jak je to s tím odháněním, tak je dobré přestat odhánět. Už víme, že stejně nezmizí a že, když je vyženeme dveřmi, vrátí se k nám oknem. A v dvojnásobném počtu. (Kam směřujeme pozornost, to roste.)

Když víme, že nezmizí, je dobré se s nimi smířit. Přijmout je v našich životech a udělat si z nich kamarády. Oni to nemyslí zle. Oni to jen jinak neumí, než, že nás straší. Co by taky měl strach jiného dělat, než strašit, no ne? Je to přece jeho práce tady na Zemi.

Když se na všechny tři podíváme jako na své kamarády, můžeme si je i pojmenovat. Strach bude třeba Tonda, obavy budou Karel a pochybnosti budou Tomáš.

Strach může být dokonce náš nejlepší kamarád. Ukazuje nám, kudy se vydat. Je to náš ukazatel tím správným směrem. Tak rádi bychom něco udělali, ale Tonda strach nám to nedovolí. A když se přece jen přemůžeme a zvedáme se ze svého místa, že navzdory Tondovi už, už uděláme to, co chceme, už je tady Karel alias naše Obavy.

"Hele neblbni, nedělej to. Nedopadne to dobře." snaží se nám naoko kamarádsky dobře poradit. Mezi námi, Karel není moc dobrý kamarád. Dobrý kamarád nás vždycky podrží a podpoří. Stejně jako dobrý partner. Chce, abychom se cítili dobře a abychom ze sebe vytáhli to nejlepší.

A my sami moc dobře víme, že se budeme cítit ba přímo skvěle, jen když překonáme svůj strach a vykročíme navzdory obavám. Dobře víme, že náš život je o překonávání strachu a zdolávání všech našich životních výzev.

A protože jsme šikovní a makáme na sobě a taky žijeme vědomým životem, tak už moc dobře víme, že strach a obavy tady prostě budou a nezmizí.

Vykročme tedy a běžme pořád dál. A nenechme se nikým a ničím zviklat. I když za námi bude nevěřící Tomáš alias naše pochybnosti volat: "Nevěřím ti. Stejně to nedokážeš, nedáš to. Ztrapníš se. Vyhodí tě. Nikdo s tebou nebude mluvit. Nikdo to nebude číst. Všichni se ti vysmějí."

Mezi námi, vědomými, Tomáš taky není nejlepší kamarád. Ale o to teď vůbec nejde. Jde o to, abychom se nedali nikým a ničím odradit. My sami dobře víme, co všechno nám běhá hlavou.

Naučme se s tím pracovat a nedat se. Naučme se zklidnit své přebujelé myšlenky a věřit sami sobě. Navzdory Tondovi, Karlovi, Tomášovi nebo našim dětem, udělejme to, co si přejeme my sami.

Nazvěme to třeba metodou TKT.

A řekněme Tondovi, Karlovi a Tomášovi:

"TAK KLUCI TICHO. Už mlčte. Dejte si třeba čaj nebo kafe a počkejte tady na mě.

Já jdu, i když vím, co jste mi řekli. A jestli se vrátím zmasakrovanej, můžete mě pak ošetřit a pofoukat, když jste takoví kámoši. Ale já musím jít. Musím to zkusit. Kdybych nešel, je to, jako když umřu zaživa. Takže, sorry kámoši. Já vím, že to se mnou myslíte dobře. Ale stejně jdu. "

Rozhodněme se sami pro sebe a řekněme to těm svým věrným klukům důrazně a pevně: "No comment any more. I go! "

A pak vykročme tím naším kýženým směrem navzdory Tondovi, Karlovi a Tomášovi. I když si ťukají na čelo a tváří se, jako že jdeme na porážku.

Ale my přece dobře víme, že nejdeme na porážku. Ale právě naopak. My jdeme vstříc svému životu, všem novým dobrodružstvím svého života.

A jen vyjdeme ze dveří, už je to tady. Ovane nás čerstvý vzduch, vítr nám načechrá odvahu a slunce nás ozáří svými paprsky. A my víme, že jsme udělali dobře. Navzdory TKT.

Tak to je moje metoda TKT. Můžete ji vědomě a v reálu zkusit a pak mi o tom napsat, jak se vám osvědčila. Budu moc ráda.

A podobně jako TKT můžeme přijmout a přivítat ve svém životě i nepohodlí, nejistotu a smrt.

Není to možná veselé téma, ale i když o tom nebudeme mluvit, tak se nám ani tato trojice nikam neztratí. Nejistota, nepohodlí a smrt jsou tady s námi a budou tady. Ať už se nám to líbí nebo ne.

Můžeme si je také pojmenovat a můžeme si říci i jejich výhody.

Smrt už jsme si přece pojmenovali. Říkáme jí Zubatá, abychom se jí tak nebáli. A víme, že díky Zubaté má náš život své zvláštní kouzlo. Kdybychom tady byli na věčné časy a nikdy jinak, stále v jednom a tom samém životě, se stále jedním a tím samým partnerem, umíte si to představit? Chtěli byste to?

Možná někdo volá dychtivě ano, ano!! Ale drtivá většina těch, kteří žijí v dlouhodobých vztazích jsou možná rádi, že Zubatá existuje. .-)

A nejistota? Říkejme jí třeba Jitka. Tak Jitka je taky potřebná holka.

Kdyby nebylo Jitky, co bychom si počali? No už to tady taky jednou bylo. Žili jsme tu svou jistotu na věčné časy a nikdy jinak, ale stejně nikdy nebylo nic jisté. Ani to, že dostaneme v krámě třeba dámské vložky, když jsme je nutně potřebovaly.

Nejistota Jitka tedy také dodává každému vztahu a celému životu ten správný říz.

Nikdy nevíme, jak to dopadne a to je přece krásné. Protože kdybychom to věděli, tak bychom do toho třeba ani nešli. A to byla velká škoda. Nedostali bychom třeba tu svojí potřebnou životní lekci, že tohle jsme tedy neměli zapotřebí. .-)

Kdyby nebyla na světě nejistota Jitka, byla by to pěkná nuda. Kdybychom dopředu všechno věděli, tak bychom tady vlastně ani nemuseli být. Ani bychom se nemuseli snažit. Nemělo by to smysl.

A do trojice tady máme nepohodlí. Říkejme mu třeba Naďa.

Nepohodlí Naďa je taky báječná holka a bez ní by život také neměl smysl. Je velmi užitečná a stále nás nutí k výkonům. Pořád nás zdravě popohání: "Hejbni zadkem, lenochu. Snaž se, neumdlévej. Upadl jsi? Nevadí. Zvedni se a makej dál. Polituj se, pobreč si a pak zase do práce. Jdeme na to."

Říkám vám, že kdyby tady nebyla Naďa, ani bychom ráno nevstali z postele. Leželi bychom v prachových peřinách a nudili bychom se. Jenom díky ní jsme ochotni na sobě pracovat a snažit se.

A podávat výkony, že se až kolikrát sami divíme, jak jsme šikovní a co všechno se dokážeme naučit.

A tak buďme rádi, že tady Jitku, Naďu a Zubatou máme. A když nám bude smutno nebo těžko na duši, vzpomeňme si, že máme metodu JNZ. Jitka Nudu Zahání.

Když uznáme oprávněnou existenci nepříjemných věcí na tomto světě a přestaneme je urputně tlačit ze svého života, přestanou nás strašit.

Nic víc a nic míň. Jen uznat to, že i nepříjemné věci, jsou tady správně. Žijeme ve světě protikladů a vše poznáváme skrze opačné póly.

Do tohoto světa patří tedy vše, včetně toho, co se nám nelíbí. Nemusíme to tedy hodnotit ani se nad tím pohoršovat. Jen přijmout, že to je.

To znamená i bolesti, nemoci, války, stáří, smrt. Všechno tu má své opodstatnění a svůj protiklad ve formě radosti, zdraví, míru, mládí, zrození. Neexistuje jedno bez druhého. Vše je v rovnováze a tak, jak má být. Vesmír, jehož jsme součástí, je v pořádku takový, jaký je.

I my jsme v pořádku takoví, jací jsme.

Malí, velcí, tlustí, tencí, rychlí, pomalí. Hloupí, chytří, líní, pilní, zlí, hodní, světci i darebáci. Alkoholici i abstinenti. Chudáci i boháči. Ať si vzpomenete, na co chcete, vše má zde na světě svůj smysl. Jinak by to tu nebylo.

Jediní, kdo v tom stále tápe a komu se to nelíbí, jsme my lidé. Chceme, aby všechno bylo podle nás. Chceme poručit větru a dešti. Všem kolem. Kdo nejde s námi, jde proti nám. A kdo se nám nelíbí a nedělá, to co chceme, měl by vyfičet z tohoto světa.

Chceme žít bezstarostný život, nemít žádné bolesti, žádné problémy a být stále happy.

A umřít? No to už vůbec ne!

A tak se pořád a pořád snažíme to nepříjemné a nepohodlné ze světa vytěsnit. A čím více se o to snažíme, tím méně jsme úspěšní.

Vzpomeňte si na to, jak jste se snažili změnit své rodiče, své partnery, své děti, sami sebe.

A jaký byl výsledek? Většinou tristní.

Jenom se tím navzájem deptáme a deptáme i sami sebe. A teď si představte, jak krásně by se nám žilo, kdybychom přijali to, co je.

Kdybychom se přestali pitvat, deptat, zkoumat a vyčítat si navzájem, co děláme špatně a jak jsme divní. Kdybychom se přestali sebemrskat a dívali se sami na sebe s láskou, úctou, respektem a potěšením.

Pampelišky jsou Boží dílo a my jsme také Boží dílo. A jsme v pořádku takoví, jací jsme.

Tak se s láskou přijměme a přestaňme se negativně hodnotit.

Nic víc a nic míň.

Oceňujme na sobě to hezké, stejně jako na pampeliškách. A to špatné na sobě prostě přijměme jako fakt.

Patří to k nám úplně stejně, jako patří smrt do života.

Bez smrti není život a bez našich negativních vlastností bychom to nebyli my. A co by si pak bez nás počali tady na tom světě Tonda, Karel a Tomáš?

To by tady nemuseli vůbec být a to by byl asi konec světa. :-)