Každý z nás máme svůj životní příběh. Každý z nás jdeme životem, jak nejlépe umíme a děláme v danou chvíli to nejlepší, čeho jsme schopni. Sbíráme zkušenosti a učíme se. Padáme a zase vstáváme. A zrajeme. Ať už vědomě nebo nevědomě, všichni se pořád učíme...

Po cestě životem si můžeme vybrat jakoukoli cestu. Pokud si vybereme svou vlastní cestu a budeme po ní kráčet vědomě, i když se to těm druhým nemusí líbit, půjdeme určitě správně.Právě proto, že je to naše cesta ... A na tuto cestu nás volá naše srdce a naše duše...

Můj příběh

Vždycky jsem chtěla učit. Sebe i druhé. Už jako malá holka jsem si hrála na paní učitelku. Na střední školu jsem se ale nedostala a po neúspěšném odvolacím řízení jsem nakonec skončila na učňáku. Prodavačka potravin.

Má duše si neuměla představit horší volbu. Já, přemýšlivý introvert, dítě, které si již v dětství kladlo otázky typu: Proč jsme tady? Kam kráčíme? Jaký to má všechno smysl? Proč to tak je?

Myslela jsem si nejdříve, že to nepřežiju, ale přežila jsem. Přežila jsem v životě spoustu jiných věcí. Dobrých, horších i strašných. I tu vysokou školu jsem nakonec vystudovala, i když úplně jiný obor než jsem původně chtěla. Mělo to tak být.

Život utíkal a já běžela, seč mohla a plnila úkoly, které přede mne stavěl život. Vždyť to znáte...

... a já si stejně jako v dětství kladla otázky: Pane Bože, jaký to má všechno smysl? K čemu to je? Přežiju to?

Ten pocit jsem pak měla ještě mnohokrát ve svém životě, bylo mnoho ran, bolestí a pádů... byla dlouhá období temna, období deprese, období zoufalství a závislostí nejrůznějšího druhu. Období, kdy jsem vůbec nechtěla být....

A já, holka bláhová, si myslela, že jsem v tom sama, že tohle nikdo jiný nemá, tak těžký a příšerný život jako mám já...jak strašné je být na světě...ach jo :-(

Měla jsem problémy s partnerem v manželství a můj muž se k mým problémům, resp. k našim vztahovým problémům, postavil zády a tvářil se, že se ho to netýká. On je v pohodě, problémy mám já, tak ať si je vyřeším.

A tak já se snažila. Vyřešit si naše vztahové problémy sama. Dneska se tomu musím smát, ale tehdy? Tehdy jsem ještě nevěděla, jak bláhové a předem odsouzené k nezdaru je mé počínání. Ještě mě čekaly další hořké lekce lásky a nelásky.

Byla jsem zvyklá odmala na sobě pracovat a makat, když jsem chtěla mít dobré výsledky. Tak jsem makala. Byly to dlouhé roky zoufalství a hledání, jak zlepšit náš vztah sama. Dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla, podporovala svého muže, starala se o děti a o všechny a všechno kolem, co bylo třeba.

Milovala jsem svou rodinu, své děti i svého muže jako blázen.... Učila jsem se vidět a oceňovat to dobré. Učila jsem se milovat i to nemilované a dávat šanci bezpodmínečné lásce.

Tehdy v tom běhu života jsem taky pochopila, že to nejpodstatnější, co v životě potřebujeme, nás nenaučí v žádné škole na světě. Ani v té nejprestižnější.

Žádné teoretické a vědecké poznatky, kterými nás krmí ve škole, nás nenaučí trpělivosti, vytrvalosti, schopnosti vstávat po pádech, umění vcítit se do problému druhých, empatii a v první řadě sebevíře a sebelásce.

Život každého z nás by měl být založen na důvěře v sebe sama, schopnosti milovat sebe i druhé a také na schopnosti odpustit si, když udělám chybu. Protože chyba není nic špatného.

Chyby a omyly jsou normální součástí našeho učebního procesu v životě, ale pokud neumím milovat sama sebe a odpouštět sama sobě, tak to nemohu dát ani druhým...nemohu druhým dát něco, co sama nemám.

Učila jsem se umění milovat a odpouštět i na svých blízkých a mnohokrát jsem jim ublížila, právě proto, že jsem sama sebe odmítala a nemilovala se.

A tak jsem cestou životem pochopila, že tou nejlepší školou života je Život sám. To teprve život, který žijeme, nás učí. Všemu, co potřebujeme, abychom obstáli. A obstát musíme v první řadě sami před sebou. Před svým svědomím a svým vědomím. A před svým strachem.

Během svého života jsem také ocenila význam humoru, který je dle mého názoru tím nejdůležitějším kořením dobrého života a dodává životu ten správný říz, tu správnou příchuť. Není nic úlevnějšího pro duši člověka, vedle slz, než je humor.

Umění zasmát se sám sobě, ... mile, s úsměvem a láskou se zasmát sám sobě a všem svým "domnělým chybám a nedostatkům". Bože, to je úleva.

A teprve když to zvládneme u sebe, dokážeme se takto zasmát i s těmi druhými. Ne smát se jim ... zle, podle, zákeřně, sarkasticky. Ale zasmát se společně s těmi druhými všem našim trápením a chybám...zasmát se, ulevit si a jít dál...s láskou a vírou v dobrý život.

Protože život je dobrý, když se na něj díváme z toho správného úhlu. A nic se nám neděje jen tak. Všechno, co se nám děje, má svůj hlubší smysl a význam.

Moji rodiče zemřeli a můj muž, který byl mým nejbližším člověkem, rozpustil takřka ze dne na den naši rodinu kvůli jiné ženě.

Do našeho domu, který naše rodina téměř čtvrtstoletí obývala, se během dalšího měsíce nastěhovala nová vyvolená mého muže......věci si dala do mých skříní a do mého nočního stolku, lehla si do mé postele, na náš rodinný jídelní stůl si dala svůj adventní věnec (bylo to před vánoci) a štěstí s mým mužem a mými dětmi mohlo začít...má báječná rodina se rozpadla..

...ale žijeme dál... Já i mé děti i můj bývalý muž, táta mých dětí, tak hurrááá. Jsme tady a to je hlavní :-).

Jsme tady na světě v té Škole života a můžeme se učit dál. Padat, vstávat, milovat, odpouštět...smát se svým domnělým chybám a nedostatkům, přijímat je a milovat. Své "chyby a nedostatky".

Učit se přijímat, to co je a milovat to, co je. Skutečnost takovou, jaká je. Sebe i druhé, takové, jací jsme.

A já jsem dnes šťastná a vědomá. Dneska už vím, že štěstí i lásku nenajdeme někde tam venku, ale sami v sobě. Dneska už vím, že k životu patří všechno, co v něm je. A že naším úkolem je kráčet po své cestě pořád dál a dál, jak naše duše velí...někdy s druhými, někdy sami, ale vždycky tak, abychom se nezpronevěřili sami sobě, své vlastní duši...

A když tohle pochopíme, jsme ti šťastní lidé:-).