Podzimní rozjímání aneb miluji Tě, tati…

Je podzimní, dušičkový čas. Čas, kdy vzpomínáme na své blízké a milé, kteří už odpluli na druhý břeh. Jednou z nejbolestivějších věcí, která se dotýká našich srdcí, je i odchod našich rodičů. 

V životě se učíme pouze a jedině skrze vlastní prožitky. Veškerá teorie, kterou nadrtíme ve škole nebo jinde, je nám k ničemu, když stojíme tváří v tvář svým životním úkolům a výzvám a máme praktikovat vše, co teoreticky víme.

To se týká i smrti. Smrt patří do života. A je to velká dáma, která nikdy nesmlouvá. Když je čas, je čas. Tečka.

Pokud máme štěstí, poznáme své rodiče. Pokud mají naši rodiče štěstí, odejdou z tohoto světa dříve než my, jejich děti. Je to tak přirozené. Všichni víme, že zrození a smrt následují po sobě a nelze jinak. Ale zatímco zrození vítáme, smrti se vždy děsíme. Tedy alespoň v naší západní kultuře.

Každý z nás máme nějaké rodiče a nějaký příběh svého dětství. Každý z nás máme mnoho příběhů ze svého dětství. Někdy jsou to krásné a veselé příběhy a my na ně s láskou vzpomínáme. A s láskou vzpomínáme i na své rodiče.

Ale někdy jsme zažili ve svém dětství i bolavé příběhy, plné zranění, výčitek, citové manipulace, nepochopení, zrady, odmítání, nevysvětleného mlčení, strachu, pochybností nebo nikdy nevyslovených rodinných tajemství.

A pak míváme problematický vztah k sobě samým i problematický vztah se svými rodiči. Protože my jsme jako větve rodového stromu a naši rodiče jsou kmen toho stromu. Jsme vzájemně propojeni. Jak může prospívat větev stromu, která nenávidí svůj vlastní kmen? Ale jak může zraněný a bolavý kmen vyprodukovat zdravé větve?

Už jsem se ve svých blogových článcích zmiňovala, že existují teorie o tom, že si svou rodinu vybíráme sami.

Naše duše si naplánuje, co se chce na tomto světě naučit a poté si vybere vhodnou rodinu. Rodíme se tedy do takové rodiny, která má ty nejlepší podmínky pro nás, pro vývoj naší duše, pro náš předem vybraný učební plán.

Většina z nás se dokážeme vyvíjet jenom pod tlakem. Málokdo je tak uvědomělý, že by se vyvíjel dobrovolně sám. Ale vyvíjet se musíme, protože život je vývoj.

A vývoj je neustálá změna, která nás tak děsí. My lidé se bojíme změn. Máme rádi své jisté.

Je tak pohodlné zůstat jako dospělý doma u rodičů, i když na ně nadáváme a máme k nim miliony výhrad, jak jsou nemožní. Má to pro nás ale jednu velkou nevýhodu. Pokud zůstaneme jako dospělí lidé u svých rodičů, může se nám stát, že nikdy nedospějeme.

Je tak pohodlné zůstat s partnerem, který nás zahrnuje penězi a hmotnými dary a my nemusíme jakoby vůbec nic. Má to ale také velkou nevýhodu. Když vyměníme svůj vlastní život za život ve zlaté kleci, zjistíme, že to není jen tak.

Za ty peníze se od nás chce poslušnost a stagnace. Kam se ale vytratila naše vlastní životní energie, naše vlastní tvořivost a naše vlastní radost? Kde je náš vlastní vývoj? Když si takový život zkusíme, zjistíme, že začneme vnitřně umírat...naše duše začne volat o pomoc...

Je tak pohodlné zůstat v zaměstnání, kde jsme již dlouho, máme skvělý plat, všechno už víme a ta práce nám jde od ruky úplně sama. Ale přesně v tom okamžiku sladké stagnace začne naše duše volat a úpět: Haló, mě to tady nebaví. Je to nuda a já se potřebuju vyvíjet. Potřebuji změnu, výzvu, akci. Potřebuji si zkusit ještě něco nového. Potřebuji žít.

Přesně takto je to s naší duší.

Naše duše potřebuje vývoj, aby byla šťastná a spokojená. I když mnohokrát šilháme po těch, kteří podle nás mají pohodový a skvělý život, nenechme se mýlit. Každý z nás máme své vlastní úkoly tady na Zemi.

A je jen na nás, abychom si uvědomili, které jsou ty naše úkoly, pro tu naši vlastní duši. Nesrovnávejme se tedy s těmi druhými a žijme to své, pro potěchu a rozvoj naší vlastní duše.

Když začneme žít vědomým život, tzn., že si uvědomíme, že jsme tady na světě pro nějaký svůj vlastní úkol, může nám to pomoci rozplést a vyřešit nejeden náš životní problém, který si táhneme sebou celý život. Třeba nedobrý vztah se svými rodiči.

Vědomý život nám dovolí duchovně se pozvednout nad všechny nespravedlnosti světa a vnímat svůj život z jiného úhlu. Z toho duchovního. Z toho neviditelného úhlu, který je nad materiálnem a lidským rozumem.

Mnoho z nás si vlečeme životem náklad, který jsme si naložili na svá bedra během našeho dětství. Prý se rodíme jako zvídavé a láskyplné bytosti, které se těší na to, jak si to tady užijí.

Ale pak jsme výchovou a životem tak zdeformováni a zdecimováni, že se naše Láska v nás schoulí do toho nejzapadlejšího kouta a z nás se postupně stanou těžkooděnci, oblečení do brnění, ukovaného z našeho vlastního strachu, obav, nepřijetí, utržených zranění a nelásky.

Schováváme se za hradbami mlčení a jediné, co dokážeme křičet přes ty svoje vlastní hradby, jsou výčitky, výhrůžky nebo urážky směrem k těm druhým. I směrem k našim rodičům. I směrem k sobě samým.

Jsme sami už tak vnitřně zranění a dezorientovaní, že už nepotřebujeme nikoho zvenku, kdo by nám ubližoval. Už nepotřebujeme žádné rodiče, ani vychovatele, aby nás peskovali a kritizovali. Už jsme sami sebe pevně sevřeli do brnění, které nás zároveň tíží a zároveň odděluje od sebe samých i od těch ostatních.

Naše srdce jsou zamčená na tisíc západů jenom proto, abychom nezažili už další emoční bolest a další zranění. Od kohokoli. Raději nic než riskovat. Raději nenávist než lásku.

Ale stejně se, i v tomto vnitřním stavu zranění a nelásky, dál rozhlížíme kolem sebe po světě a hledáme někoho, kdo by nás miloval. Někoho, kdo by nám dal to, co nám bylo odepřeno v našem dětství. Někoho, kdo by nás přijímal a miloval takové, jací jsme. Bez toho, abychom se museli vnitřně křivit a přetvařovat.

Chceme být milovaní bez podmínek. Ale kdo nás bude takto milovat? Kde jste kdo?

A naše duše, která se přišla sem na Zemi učit a vyvíjet, nás nenechá v klidu a stále nás ponouká do kroku: Hledej, hledej...!

Ano, naše hladová srdce a vyhladovělé duše touží po lásce, ale stále ji hledáme na nesprávných místech a u nesprávných lidí. Podle zákonu rezonance stejné přitahuje stejné. A tak si ve svém vlastním hladovém a zbídačeném stavu přitáhneme do svého života vždy jen stejně hladové srdce jako je to naše. Přitáhneme si stejně vyhladovělou duši, která hledá stejně jako my někoho zvenku, kdo by ji spasil. Ale kde nic není, ani Smrt nebere.

A zatím naše vlastní Láska sedí v tom nejzapadlejším koutě naší vlastní duše, našeho vlastního srdce a čeká, až procitneme.

Čeká, až procitneme a až si vzpomeneme na to, že své rodiče jsme si vybrali my sami. Proto, abychom se sami něco naučili. Čeká, až pochopíme, že naši rodiče nám neudělali nic schválně a že jen skrze tmu, dokážeme rozpoznat a ocenit světlo. Jen skrze vlastní zkušenost můžeme něco pochopit a vyzrát. A skrze duchovní zralost můžeme přerůst všechnu svou bolest a všechna svá zranění.

Čeká, až pochopíme, že naši rodiče vyrostli mnohokrát v horších podmínkách než my, ale přitom nám dali to nejlepší, čeho byli sami schopni. To nejlepší dle svého vědomí. A dali nám právě tolik lásky, kolik uměli. I když se nám to zdálo málo.

Naše Láska v nás čeká na to, až si vzpomeneme, že my sami jsme Láska. A je jen na nás samotných, abychom se sami duchovně pozvedli a sami sebe vyléčili. Abychom odpustili sobě, svým rodičům a všem těm, kteří nás kdy zranili a zradili. Lidské vědomí se stále vyvíjí a každá generace je duchovně vyspělejší než generace předchozí.

Našim rodičům se ani nesnilo o vědomém životě, síle myšlenky, sebelásce a všem těm novým věcem, které se nyní, v době transformace, objevují. Naši rodiče nebyli tak vědomí jako jsme my. A zažili nelásku, nepochopení a nepřijetí zrovna tak, jako my. Nemohli nám dát více, než nám dali.

Ale my už nejsme děti, jsme dospělí. Už nemusíme poslouchat své rodiče a můžeme si budovat svůj vlastní život podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.

A je to právě naše rozvíjející se vědomí, které nám může pomoci přetransformovat všechnu nelásku, křivdy, nepochopení a nepřijetí, kterého se nám v dětství dostalo, ve vyšší vibrace. Ve vibrace Lásky, přijetí a odpuštění.

Uvědomme si, že máme svou vlastní sílu - sílu své vlastní myšlenky. A máme svou vlastní moc - svou vlastní vůli. Máme své myšlenky a svou vůli jako nástroje, které nám pomohou změnit to, co se nám nelíbí v to, co bychom si přáli sami.

Máme svou vlastní moc vyléčit v sobě všechny rodové křivdy a bolesti a netáhnout už nic z toho dál, do dalších pokolení. Nikomu bychom přece nepřáli tu nelásku a nepřijetí, které jsme sami zažili.

Můžeme si nyní vybrat lásku, odpuštění, pochopení i přijetí. A dát to sami sobě. Je to jen naše vědomí, které nám dává na výběr. A jsme to my sami, kdo máme 100% zodpovědnost za to, co si vybereme.

Můžeme stále dokola opakovat všechny křivdy svého života a ukazovat na své rodiče jako na hlavní viníky našich životních nezdarů. Nebýt jich, kde jsme mohli být. Kdybychom dostali lásku, uměli bychom milovat. Kdybychom nebyli chudí, mohli jsme být bohatí. Kdybychom to věděli, tak bychom to nedělali. Nebo naopak dělali.

Tak až se to dozvíte, až to pochopíte, tak to udělejte. Ať už je to cokoli. Můžete zatratit nebo pozvednout. Můžete uhodit nebo pohladit. Můžete nenávidět nebo milovat. Můžete odpustit nebo vinit. Ale vždycky začněte sami u sebe.

Naše Láska v nás čeká na to, až duchovně vyzrajeme a přestaneme hledat venku to, co je v nás samých. Naše Láska v nás čeká, až si vzpomeneme. A vytáhneme ji. Tu svou Lásku, schoulenou a zaprášenou, z kouta naší vlastní duše, z kouta našeho vlastního srdce a dáme jí to místo, které jí náleží.

Posaďme svou Lásku na trůn svého vlastního života, doprostřed své vlastní duše a svého vlastního srdce. A žehnejme všem svým dnům, které vědomě žijeme a všem lidem, které na své životní pouti potkáme.

Protože Láska je život. Láska je proud energie, který nás nese životem a z obyčejného umí udělat neobyčejné. Láska dává život a vyživuje vše, co je kolem nás. Láska je to, co nás prostupuje každou buňkou našeho těla a činí z našeho života krásné dobrodružství.

Láska není žádná náhoda. Je to akt naší vlastní vůle a našeho vlastního rozhodnutí. Rozhodnout se, vyléčit sám sebe a pak žít Lásku. Milovat sebe sama i druhé. A kde je Láska, ani Smrt nebere....

Naše Láska je s tím druhým stále. I kdyby byl na konci světa. I kdyby byl na druhém břehu. Naše Láska překoná všechny hranice i časové dimenze.

To ví každý, kdo miloval. To ví každý, komu odešel někdo, koho miloval.

Věřte mi, že tohle všechno vím moc dobře. Bylo mi 20 let, když můj táta odešel. Nikdy jsem s ním za jeho života neměla blízký vztah. Nikdy jsem o něm neslyšela od mámy nic pěkného.

Prošla jsem si ve svém životě všemi možnými peripetiemi a zkouškami. A spoustu věcí ze svého života jsem nechápala. Táta mi strašně moc chyběl a já bych se ho tolikrát tak ráda na něco zeptala. A tak jsem mu alespoň tolikrát v životě, ze zoufalství, vyčítala všechno možné. I když tu nebyl.

Letos, čtvrtou listopadovou neděli, by měl můj táta 88. narozeniny. Byl krásný slunečný den a já se rozhodla, že nepůjdu na hřbitov. Oslavím jeho narození bytím a půjdu na procházku.

Chodila jsem po loukách kolem jeho rodné vesnice a myslela na něj. Na svého tátu, který tu už 39 let není. Poslední narozeniny, které oslavil, byly jeho 49té. A já už jsem ho přežila o 10 let. Je mi 59... jak moc to uteklo. A já už tolik věcí pochopila...i když to tak dlouho trvalo a tak moc to bolelo.

Čas je relativní veličina. A všechno v našem životě má smysl. Záleží jenom na nás, jak to uchopíme.

Vzpomínala jsem na svého tátu s láskou a vděčností...šťastná, že jsem ho poznala, že jsem měla svého tátu...

Už vím, že nic na tomto světě se neděje jen tak a každá naše cesta nás dovede k nějakému poznání...I když někdy skrze bolest a odejmutí.

Už vím, že mít rodiče přítomné ve svém životě, je veliký dar, který nebyl dán každému...

Už vím, že Láska nikdy neumírá....

Miluju Tě, tati. A děkuju Ti za všechno...