Taky vám ujel vlak? Nezoufejte, důležití jste vy sami :-)

Stala se mi letos zjara taková veselá příhoda, kterou bych s vámi ráda posdílela.

Abyste si nemysleli, že jste jediní omylní na tomto světě a že vás nikdo nemá rád. Myslím si, že nás je spousta, kteří nezvládají dnešní dobu a její tempo a ujel jim vlak jako mně. 

Rozhodla jsem se jet jednu jarní neděli vlakem z Prahy na jih a tak jsem vyrazila ten den brzy ráno na hlavní nádraží.

Mám teď takové období návratu sama k sobě a v jeho rámci jsem začala používat více vlakovou dopravu. Vlaky mi připomínají dětství, kdy jsme jezdili vlakem skoro všichni. Celé dlouhé roky jsem pak vlakem nejezdila. Jezdila jsem autobusy a auty a říkala si občas, jak by bylo hezké jet zase vlakem jako v dětství. A pak přišla doba plnění si přání a já zase nasedla do vlaku.

Než jsem ale do toho vlaku poprvé po dlouhé době nasedla, musela jsem překonat spoustu překážek. Což o to, pokladny na hlavním nádraží jsem našla ještě docela dobře, ale vyznat se pak v celé té informační mašinerii a bludišti hlavního nádraží, abych pochopila, odkud jede můj vlak, bylo pro mě docela náročné.

Motala jsem se tehdy po hlavním nádraží drahnou dobu a už jsem se skoro vzdávala naděje, že najdu to nástupiště, odkud měl jet ten můj první vlak zpátky do dětství. Už jsem skoro přemýšlela o tom, že se vrátím tramvají zpátky domů. To jsem věděla, že bych zvládla bravurně.

Ale nakonec jsem zvládla i tuhle velkou výzvu svého života a našla jsem, co jsem hledala. Své nástupiště a svůj vlak. A když se pak vlak rozjel i tím správným směrem, připadala jsem si jako mytologický hrdina. Jsem šikovná holka, která trefí vlakem tím správným směrem.

To nedělní ráno, letos zjara, jsem přišla tedy na nádraží jako jistá holka. Koupila jsem si lístek a bez dívání se na tabuli s odjezdy vlaků jsem zamířila na nástupiště. Věděla jsem, že to pojede ze zadního nástupiště jako vždycky a tak jsem s jistotou a bez váhání šla tam. Alespoň něco už zvládám v této nejisté době jistě. Trefím na perón. Hurrááá.

Jdu a jdu, frajerka, která ví, jak to na nádraží chodí a dívám se přitom na informační tabule odjezdů u jednotlivých nástupišť. Už jsem prošla všechny nástupiště až úplně dozadu na konec a můj vlak není nikde uveden. Začíná se mě zmocňovat neklid a strach. Co se stalo? Jak to, že tam ten můj vlak vůbec není?

Procházím zpátky spojovacím tunelem mezi nástupišti a jsem celá zmatená. Kde je napsán ten můj vlak? Odkud sakra jede? Má jet v 6 hodin a žádný vlak s touto hodinou tam není. Jsou tam jen vlaky, které jedou po sedmé hodině. Co s tím?

Mám pocit, že jsem se zbláznila, vůbec tomu nerozumím a tak se obracím na kolemjdoucí paní o radu a pomoc. Paní, prosím vás, já nemohu najít svůj vlak, vůbec tam není napsaný a já to vůbec nechápu?!

Ta milá paní se usměje a řekne mi: "Dneska se měnil čas a tak není 3 /4 na 6, ale ¾ na 7."

Jéžíš, aha, vidíte. Já na to úplně zapomněla!!!

Bože, to jsem ale trulo. Jak jsem mohla zapomenout??? No, zapomněla. A ujel mi vlak. Tohle se mi stalo poprvé v životě, abych zapomněla na změnu času, ale znáte to. Všechno je jednou poprvé a stát se může v životě cokoli. Příjemného i nepříjemného.

Vracím se zpátky nádražní halou směrem k pokladnám a přemýšlím, co budu dělat. Další vlak stejným směrem jede až v poledne a já nechci tak dlouho čekat. Zkusím se domluvit s pokladní a lístek vrátit. Neuspěla jsem. Paní pokladní byla nekompromisní a chyba byla na mé straně. To já zapomněla na změnu času a ujel mi vlak.

Stojím na nádraží a přemítám co dál. Čert vezmi peníze, nechci čekat až do odpoledne, až pojede další vlak. Pojedu autobusem. Jiným dopravním prostředkem a jinou cestou. Chci se dostat do cíle, co nejdříve.

O 2 hodiny později sedím v autobuse směrem na jih. Koukám na ubíhající se krajinu a z mysli se mi vynořuje vzpomínka na to, jak jsem nedávno sledovala relaci na DVTV. Daniela Drtinová se v ní ptala filosofky Anny Hogenové , zda nemá pocit, že když se bude dívat do hloubky svého nitra místo, aby se dívala kolem sebe, nebude rychlá a ujede jí v dnešní rychlé době vlak.

Té otázce jsem tehdy rozuměla a myslela jsem na to, jak mi ten pomyslný vlak ujel v mém životě už mnohokrát. A dneska konečně v reálu a natvrdo.

Sedím v autobuse a přemítám o svém životě. Už mnohokrát jsem nechala upláchnout různé životní příležitosti. Už mnohokrát jsem zůstala stát na místě a nenastoupila jsem do pomyslného vlaku všech možných příležitostí. Nemohla jsem nastoupit. Neviděla jsem v tom pro sebe smysl. Jsem pomalá a rozvážná. A když něco dělám, musím vědět, proč to dělám.

Už mnohokrát jsem si říkala, že se nehodím do dnešní rychlé doby. Nejsem rychlá. Neumím to. Na životě mě zajímá hloubka a smysl našeho konání. Neumím dělat nic jen proto, že mi to někdo nařídí nebo že tam všichni běží. Nebo že se to tak dělá. Nebo že tím vydělám hodně peněz.

Jdu svou cestou a vím, že je to těžká cesta a že mi mnoho lidí nerozumí. Nerozumím si kolikrát ani sama. Ale vím, že to co dělám, jde odněkud z mého nitra a já nemohu jinak.

Nakonec nerozumí mi ani ti nejbližší. Mé děti. Při vzpomínce na své děti vždycky zjihnu. Už dlouho žiju sama a své děti vídám jen sporadicky. A když se vidíme, častokrát se pohádáme. Máme každý jiné názory a představy na svůj život. Ale tak to prostě v životě chodí, že se názory dětí a rodičů mnohokrát rozcházejí. To není žádné neštěstí.

Stejně své děti miluju a nezlobím se proto na ně. Už jsem na světě dost dlouho na to, abych se nezlobila na ty, kteří se mnou nesouhlasí. Je to přece přirozené, že my lidé máme odlišné názory. Mám své blízké ráda a budu je mít ráda, ať už budou kdekoli a s kýmkoli. Ať už budou vyznávat jakékoli hodnoty, vím, že musím respektovat jejich životní cestu a jejich názory. A nechat je, aby si svou cestu životem vyšlapaly samy.

Udělala jsem, co jsem mohla, a dneska už taky vím, že jsem spoustu věcí jako matka zpackala. Ale byla to má nevědomost, ne schválnost, která tehdy vedla mé kroky. Tak ráda bych své děti ochránila před svými vlastními chybami. Ale nejde to. Každý máme právo na své vlastní chyby a svůj vlastní život.

Tohle je pro mě ta nejtěžší zkouška v mém vlastním životě a v mém rodičovství. Nechat své děti být, ať žijí to, co chtějí samy a nedávat jim nevyžádané rady. Když mám velkou potřebu, řeknu jim, co musím říci a udělám sama, co cítím, že udělat mám. Ale jinak je nechávám, aby samy pochopily, co pochopit mají. A copak já vím, co má být jejich životní lekce? Mohu je milovat, ale nemám právo jim už zasahovat do života, pokud o to nestojí.

Je to jejich život a já musím dál šlapat svou vlastní cestou. Sedím stále v autobuse a vracím se myšlenkami od dětí zpátky k sobě. Ke své životní cestě. A napadá mě, jak často říkáme, že nám ujel v životě vlak. Ale co je v našem životě podstatné? Vlak nebo my?

Důležití jsme přece v našem životě my sami a náš cíl. Musíme se naučit být zodpovědní sami k sobě, ke svým potřebám, ke svému vlastnímu životu, abychom to samé mohli dopřát druhým. Svobodu rozhodování a zodpovědnost za své vlastní činy máme každý z nás. Nejsme oběti okolností. Jsme tvůrci svého vlastního života. Jenom o tom mnohokrát nevíme.

Důležitá je naše víra a naše vlastní zodpovědnost vůči sobě. Naše vlastní cesta. Volání naší duše a naše vlastní poslání. A naše vlastní poznání. Jestli přitom jedeme vlakem nebo autobusem nebo jdeme pěšky, je úplně jedno. Stejně směřujeme ke svému cíli, ideálně svým vlastním tempem.

Každý máme nějaké tempo, které je nám vrozené. Když se snažíme o jiné tempo než je to naše vlastní, krátkodobě to vydržíme, ale v dlouhodobém horizontu se zničíme. To se stalo i mně. To se stalo třeba i vám.

Není nám dobře, jsme unavení a nevíme proč. Běžíme rychle, běžíme, běžíme, ale mnohokrát nevíme ani kam. Snažíme se dostát vražednému tempu dnešní doby, vražedným termínům, vražedným podmínkám v mnoha zaměstnáních, vražedným očekáváním těch druhých.

A ztrácíme sami sebe. Ztrácíme z dohledu svou vlastní cestu, odpojujeme se sami od sebe, od svých pocitů a tím se odpojujeme i od druhých. A začínáme se sami k sobě chovat jako nepřátelé. A začínáme se tak chovat i k těm druhým. I třeba k vlastním partnerům a k vlastním dětem.

Místo, abychom respektovali své vlastní potřeby, své vlastní tempo a své vlastní směřování, jsme naštvaní na všechny a všechno kolem nás. Musíme se zastavit a dát si čas, abychom věděli, kam chceme směřovat. Musíme sami sobě umět dát čas a potřebnou pauzu, abychom se ujistili, že opravdu kráčíme dobře.

A když dokážeme přiznat sami sobě, že nám ta stávající cesta nevyhovuje a že nás ničí, musíme najít odvahu hledat jiný směr, jinou cestu. Tu, která bude vyhovovat nám osobně. Naší duši a našemu tempu.

A i když máme kolem sebe lidi, které milujeme, stejně kráčíme každý sám po cestě své vlastní duše, svého vlastního poznání. Jdeme spolu, ale jednou stejně přijde čas, kdy se musíme rozejít. A do našeho života přijdou další a jiní lidé, jiné zážitky, další zkušenosti. Nic na světě tu není na věčné časy. Ani cesta vlakem netrvá věčně.

Vy jste ve svém životě ti nejdůležitější, a pokud vám vlak ujede a vy zůstáváte na nástupišti, je to tak v pořádku. Mělo to tak být. I když v tom vlaku byl podle vás třeba někdo strašně důležitý. Anebo jste otáleli, pořád se chystali už, už nastoupit, ale nakonec jste z nějakého důvodu nenastoupili.

Třeba jste ještě nebyli správně připraveni a naladěni nastoupit. Třeba jste do toho vlaku už ani neměli nastupovat. Třeba jste díky tomu, že vám ujel vlak, dostali možnost svézt se třeba autobusem jinou cestou, s jinými lidmi a užít si to ještě lépe.

Třeba jste v tom autobuse potkali někoho, kdo poté pozitivně ovlivnil váš život a kdo vám ukázal, jaké poklady se ve vás ukrývají.

Když vám někdy ujede ve vašem životě vlak, nezoufejte. A zatím si na tom nástupišti pořádně rozmyslete, kam chcete opravdu jet, čím a s kým. A až budete připraveni, nastoupíte. Do toho správného dopravního prostředku a s těmi správnými lidmi, kteří vás naučí něco, co se máte naučit.

Přeji vám smysluplnou cestu a odvahu měnit směr, když to tak cítíte :-)