Ty jsi divná. Říkala to Ribana!

Milé ženy, také vám říkají druzí lidé, že jste divné?

Já se s tím pravidelně potkávám celý svůj život. A podle svého vnitřního rozpoložení mně to buď vadí, nebo nevadí. Jak kdy.

Pro druhé jste divné, když se nějak odlišujete od jejich vidění světa. Třeba nesledujete televizi. Nebo jste rády samy.
Každá z nás máme svá vlastní měřítka pro to, co je normální. A co se do nich nevejde, to je pro nás divné. Máme to tak všichni.

Často býváme pro druhé divné, když nechceme plnit jejich očekávání. Tak nějak samozřejmě se od nás čeká, že uděláme to, co si přejí ti druzí. A když to neuděláme, hned jsme divné. A hned nám to ti druzí vpálí.

Kdysi dávno byly doby, kdy jsem se tím strašně trápila a pořád jsem TO řešila. Přála jsme si být jako ti druzí a nebýt divná. Ale co s tím naděláte, když jste, jací jste?

Roky jsem se o to snažila. Být někým jiným a vyhovovat těm druhým. Ale přišla jsem na to, že pak to nevyhovuje mně. Bylo to opravdu nepříjemné. Marná sláva, ale když se snažíte být někým jiným než jste, budete v křeči a nebudete to vy.

"Ty jsi divná", křičel na mě před lety můj muž. Jak divná? ptala jsem se tehdy svého muže, absolutně nechápajíc smysl jeho výkřiku. Kdo to říkal? pokračovala jsem v dotazování.

Říkala to Ribana!!! zvolal dramaticky můj muž jako kdyby byla Ribana před Pánem Bohem nebo nejdále hned vedle něj...jeho pravá ruka a osobní asistentka.

Vůbec jsem nechápala, jak to může Ribana říci, když se vůbec neznáme. Znaly jsme se jenom velmi zběžně od vidění. Já jsem tehdy ještě nevěděla, že je Ribana milenka mého muže. Ani mě to nenapadlo. Byla jsem tou dobou ještě mistryně v zavírání očí před realitou.

Dneska už je Ribana jeho současná žena a já jeho bývalá. Svůj odchod z domova jsem popsala v jednom ze svých webových článků a ve svém osobním příběhu.

Můj bývalý muž se mnou od rozchodu vůbec nekomunikuje, ačkoli když mě potřeboval dostat tehdy z domu, vykřikoval, jací budeme všichni kámoši a jak to bude všechno super. A jak se bude snažit maximálně eliminovat všechny naše duševní ztráty způsobené jeho rozhodnutím rozpustit tak narychlo naši rodinu.

Bylo to super. A eliminoval pouze mne a naše rodinné finance. A to totálně. Zabouchl za mnou dveře a už je nikdy neotevřel.
Jakákoli snaha se dohodnout na čemkoli ohledně praktických záležitostí, které sebou přinášel rozchod, rozvod a výchova našeho nejmladšího dítěte, se stala neřešitelným problémem a padala na neúrodnou půdu.

Možná už taky víte, jak je to těžký, když si roky věšíte bulíky na nos a pak si musíte přiznat, že jste si roky nalhávala něco, co bylo naprosto mimo realitu. Byly to jen vaše růžové sny a zbožná přání, která absolutně neodpovídala skutečnosti.

Někdy je naše procitnutí do reality těžké, ale každopádně je nám vždy k užitku. Když si stavíte vzdušné zámky a hrady z písku, vždycky vám je jednou, dříve či později, spláchne voda ...nebo třeba nějaká Ribana.
A pak se konečně už musíte postavit na vlastní nohy, samy za sebe a začít žít svůj vlastní život a své vlastní sny. Už tam není nikdo, za koho byste se schovávala a na koho byste sváděla svůj vlastní strach a své vlastní pochybnosti o sobě.

"Ty jsi divná" zvolala má známá, se kterou jsem byla na podzim na cvičení u moře. Vracely jsme se zrovna z letiště domů. Vezla jsem ji svým autem a cestou poslouchala její soudy o tom, že jsem divná.

Říkaly to prý všechny ženy. Pořád jen čučím do knih a taky jsem nechtěla běhat po krámech a kupovat věci v tureckých tržnicích. A taky jsem si dovolila chodit napřed sama na pláž a z pláže. Prostě divná.

Pravda je, že jsem strávila se svou známou nakupováním v tržnicích dva celé večery, aniž by mě to bavilo. Přišlo mi to jako ztráta času. Třetí večer už jsem odmítla poslušnost a tím jsem si zadělala na těžký hřích.

Zatímco jsem ji vezla domů a ona mě přitom seznamovala se svými výhradami vůči mne, přesvědčovala jsem sama sebe, že budu nad věcí. Nezastavím a nevysadím ji, ačkoli cesta trvala hodinu a půl a mně její řeči nebyly dvakrát příjemné.

Dovezla jsem ji až před její dům. Hodila mi na sedadlo zmuchlané bankovky jako kompenzaci za cestu a parkování. Ani se mě nezeptala, jestli je to dost a odkvačila se svým kufrem uražená a nafučená domů. Přece se mě nebude ptát nebo děkovat za odvoz, když jsem ta divná.

"Ty jsi divná ", zvolala nedávno přítelkyně mého syna, když mě oba přišli navštívit, protože se mnou potřebují prý nutně mluvit.

Jéžíšmarjá, už je to tady zase, pomyslela jsem si v duchu. Vyslechla jsem od mladých všechny soudy na mou adresu a všechny rady a porady, co mám nebo nemám dělat ohledně svého bývalého muže.

Toho jsem kontaktovala pár dní předtím, po velmi dlouhé době, abych s ním dořešila neřešené a nevyřešené věci, které mezi námi stále jsou. A já jsem si přála to dotáhnout do nějaké pro sebe přijatelné roviny.

Můj bývalý muž ale nezvedl telefon a nezavolal mi, aby mi sdělil svůj názor na mé požadavky a abychom řešili a vyřešili naše záležitosti spolu. Místo toho běžel za dětmi a říkal jim to, co měl říkat mně.

Bože, jak jsem si mohla myslet, že to bude jinak? Když přesně tohle byl kámen úrazu v celém našem manželství? Neupřímnost a neschopnost komunikovat, neschopnost vyříkat si nesrovnalosti a řešit problémy.

Vyslechla jsem si tedy soudy a rady svých drahých blízkých, jaká jsem, co mám dělat a co si oni všichni přejí, abych udělala, a poté jsem je slušně vyprovodila ze dveří.

Mám vás ráda, moji milí blízcí, i když se vám nelíbím a máte potřebu mi to říkat. OK, je to vaše právo.

Ale mé právo je žít a zachovat se tak, jak to cítím já. Rozhodnout se konečně pro sebe a podle sebe. A udělat to nejlepší tak, abych měla pocit, že jsem zabojovala taky sama za sebe.

Téměř celý svůj život jsem to dělala jinak. Potřeby všech ostatních byly na prvním místě a já vlála na chvostě a snažila se zavděčit všem kolem. A tak musela přijít ta tvrdá lekce v podobě mého odchodu z mé vlastní rodiny.

Nic nám nechodí do života jen tak. Za vším, co se nám děje, je třeba hledat nějaké souvislosti a všechno má pro nás nějakou důležitou informaci, kterou bychom se měli naučit rozklíčovat.

A já už vím, že můj život a moje osobní potřeby musí být na prvním místě. A věřím, že to není sobectví. Naopak. Pokud cítím, že mi něco nevyhovuje, mám přímo svatou povinnost, postavit se sama za sebe a udělat to nejlepší pro sebe. Tak, abych měla dobrý pocit a abych si nepřipadala pořád jako využívaná a zneužívaná husa.

I kdyby mě odsuzoval celý svět i s Pánembohem a mou rodinou v čele.

Ale věřím, že Bůh by mě nesoudil. Věřím, že všichni máme právo žít svůj život tak, jak to cítíme sami. Nežít na úkor těch druhých, ale ani na svůj vlastní úkor. Snažit se naplnit svůj vlastní život tak, aby se žilo dobře nám samotným a byli jsme v souladu sami se sebou.

Teprve když naplníme své vlastní potřeby, můžeme být skutečně platní v pomoci těm druhým.

Možná se potýkáte ve svém životě se stejnými lekcemi jako já. Někdy přichází do vašich životů chvíle, kdy se musíte rozhodnout. Pro sebe nebo pro ty druhé.

Strach vám svazuje ruce a pochybnosti se vám honí hlavou. Mohu to udělat? Mohu to vůbec chtít? Není to ode mne sobecké? Zasloužím si to vůbec?

Rozhodněte se vždy tak, aby to bylo v souladu s vámi. Rozhodněte se tak, abyste z toho měly dobrý pocit vy, aby vám bylo dobře.
I když vám strach svazuje ruce, pochybnosti se honí hlavou a ostatní na vás útočí a snaží se zvrátit vaše vlastní rozhodnutí ve váš neprospěch.

Jen vy samy víte, co jste prožily, odžily, co ještě snesete a co již ne. Jen vy samy nejlépe víte, kde jsou vaše osobní hranice, přes které už ostatní nemůžete pustit.

Když to uděláte a pustíte ostatní tam, kam je vlastně pustit nechcete, vyhovíte sice lidem kolem a oni vás nebudou trestat a budou se na vás usmívat, ale potrestáte a ztratíte samy sebe. A svou vlastní sebeúctu.

Nezáleží na tom, co vám říkají ostatní. Záleží na tom, jak se cítíte a přijímáte vy samy ve svém vlastním nitru.

Rozhodněte se tedy pro sebe. Učte se zdolávat své vlastní strachy a pochybnosti a mít se rády takové, jaké jste. I když jste pro ostatní divné.

Nenechte si namluvit, že jste špatné a přijměte samy sebe v celé své kráse, v celé své přirozenosti a v celé své dokonalé nedokonalosti.

Přeji vám krásné jaro a moře zdravé sebelásky :-)