Slovo NEJDE existuje aneb naučme se odpočívat

Taky se vám zdá, milé ženy, že ten život utíká čím dále rychleji?

Než jsme se nadály děti jsou dospělé, mají třeba už i své děti a my nad tím jen nevěřícně kroutíme hlavou. Ať už navenek vypadáme jakkoli, tam uvnitř jsme pořád ty malý holky, který mají stále své sny a svá přání.

A tak si s novým rokem dáváme nová předsevzetí, že letos už to všechno dáme a splníme si mnoho z toho, co si samy přejeme dokázat a zrealizovat. Samy za sebe a pro sebe. Pro svůj dobrý pocit a pro svou vnitřní radost.

Budu chodit cvičit nebo tancovat, budu chodit pravidelně plavat, budu chodit do sauny, začnu běhat...Začnu se učit cizí jazyk, zdokonalím se v tom jazyku, který už dělám, poletím konečně tím balonem, procestuji cizí země, navštívím ta vysněná města a místa...

Nebudu nadávat, nebudu křičet na své blízké, budu vždycky klidná, milá a vstřícná... Nenechám si už všechno líbit a postavím se konečně sama za sebe a své vlastní potřeby... Nebudu negativní, budu pozitivní, nebudu zapšklá, budu báječná každý den a pořád...

Nebudu o tom jen mluvit a už konečně dodělám ten projekt. Konečně začnu ten nový projekt. Změním práci, skončím v práci...

Změním sebe, změním druhé, nebudu padat do bahna sebelítosti a dívat se do minulosti a vyčítat sobě i druhým kdeco...Budu se dívat už jen před sebe a kráčet stále kupředu. Radostně a na věčný časy a nikdy jinak. Amen.

Všechny tyhle věci si možná slibujeme dodržet, když končí jeden rok a začíná jiný a pak se nám po pár dnech nového roku všechno zase vrátí do starých kolejí a my z těch slibovaných věcí možná neuděláme vůbec nic.

Nějak se nám nechce. Jsme unavené a vyčichlé a nechce se nám vůbec nic. Natož začínat něco nového. A pak si to zase vyčítáme a říkáme si, že jsme k ničemu, že nic pořádně nedotáhneme do konce, ach jo

My ženy jsme jako měsíc a v běhu času naše energie narůstá a zase ubývá. Jsme jako moře, máme taky svůj příliv a svůj odliv. Veškeré naše konání podléhá cyklickým změnám. Jsme přece součástí přírody.

A tak jako všechno v přírodě podléhá cyklům a chce svůj čas, musíme to přijmout i u sebe. Tak jak velí naše duše.

I když žijeme v době technických zázraků, nejsme programovatelné mašiny, které jedou na 100% výkon 365 dní v roce. I když si na to pořád všichni hrajeme.

I když jsme se o to v mládí snažily a dělaly ze sebe výkonné stroje, které nic nezastaví. Jely jsme na tisíc procent a snažily se dostát všem požadavkům, které jsme na sebe kladly. Všechno musíme zvládnout, všechno zvládneme.

"Když nemůžeš, tak přidej víc, zařvi prostě z plných plic, že slovo nejde, neexistuje...", zpívá skupina Mirai. Je to moc hezká písnička a je o tom, že se nemáš vzdávat a vymlouvat se a máš jít za svými sny.

Když slyším tu píseň, tak se usmívám...jo takto nějak jsme to dělávaly. Slovo nejde, neexistovalo. Ale všeho do času.

Jestli se stále snažíme dostát všem svým závazkům a předsevzetím, že všechno zvládneme teď hned a okamžitě, možná narazíme na to, že už nemáme tolik energie jako před lety.

Možná už jsme pochopily, jak důležité je také odpočívat. A že si ten "luxus" odpočinku a pauzy musíme samy sobě dopřát. Tak dlouho jak je třeba. Ať už si naše okolí o nás myslí cokoli.

Zimní čas v přírodě znamená klid, odpočinek a spánek. Odpočívají stromy, rostliny i zvířata. Všechno má svůj čas a doba odpočinku je nezbytná, aby příroda a všichni živí tvorové načerpali sílu na nové rašení a růst.

Jen my lidé se chceme zase vymykat. Ačkoli jsme součástí přírody, my nemáme čas odpočívat. My nemůžeme, my nesmíme, my jedeme na nepřetržitý růst a firemní plány.

A taky na naše vlastní plány, naše vlastní očekávání a naše vlastní předsevzetí. A na plány a očekávání lidí kolem nás. Všichni pořád něco potřebují a my ženy máme přirozenou tendenci vyhovět.

Neumíme se zastavit. Sednout si a odpočinout si. Krademe chvilky pro sebe a připadáme si nepatřičně, když nic neděláme. Nebo když máme říci někomu NE. To si přece nemůžeme dovolit.

Když se snažíme být stále za každou cenu výkonné a dostát všem svým předsevzetím a představám, co všechno musíme zvládnout a dokázat, může se nám stát, že se místo zdánlivé dokonalosti úplně ztratíme. Samy sobě.

Každá z nás doplňujeme energii jinak, ale každá z nás ji doplňovat musíme. Jinak sice všechno zvládneme, ale možná si ani nevšimneme, že už dávno jedeme na rezervy a pak jednoho dne zůstaneme ležet u své životní cesty. Vyhořelé a naprosto bez energie.

Nemocné a bolavé, nešťastné a rozpadlé. Zapšklé a zatrpklé. Nechápající a nepochopené. Tak moc jsme chtěly být perfektní a všechno zvládnout. A všem vyhovět.

Skvělá zpráva je, že když se nám to stane, když totálně vyhoříme, zase se dáme jednoho dne dohromady.

Regenerační schopnost nás žen je naprosto neuvěřitelná a i když máme pocit, že jsme rozpadlé úplně na tisíc kousků a už se nikdy nesebereme, věřte holky, že se zase jednoho dne seberete.

Každopádně je lépe o tom vědět a dávat na sebe pozor. A nenechat to dojít tak daleko.

Když nás přestává bavit život, když nás druzí štvou, když křičíme zdánlivě bezdůvodně kolem sebe, když nemůžeme, nezrychlujme, nepřidávejme víc.

Naopak zpomalme, zastavme se a popřemýšlejme, kde můžeme ubrat a kde musíme nutně ubrat. Osekejme své činnosti na to nejnutnější.

Je třeba nabrat síly, aby člověk mohl běžet dál. Nemůžeme pomáhat druhým, když jsme samy na dně. Dovolme samy sobě zastavit.

Naučme se přiznat si svou slabost. A přiznat svou slabost i druhým.

Naučme se požádat o pomoc ty druhé, pokud to ještě neumíme. A naučme si přijímat pomoc od těch druhých a nestyďme se za to.

Naučme se postavit samy za sebe a trvat na svých vlastních potřebách. Naučme se stanovit si své vlastní hranice.

Naučme se mít se rády, být na sebe milé a laskavé a dávat si načas, když to naše duše žádá. A nedávat si zbytečně předsevzetí a nepitvat se pak za jejich nedodržení.

Když nemůžeš, tak nic nedělej a vypni. A odpočívej.

Protože jako se v přírodě pod sněhem zdánlivě nic neděje, ono se tam něco děje. A také my ženy doplňujeme své síly a svou energii tak, že zdánlivě neděláme nic. Jen tak bloumáme a bloudíme. Odpočíváme a dáváme si načas. Nemáme potřebu dělat moc věcí. Děláme jen to nejnutnější.

A vyčkáváme na ten správný čas. Až zase přijde. Až to na nás přijde. Až do nás zase vstoupí ta nová svěží energie, vlije se nám do žil a my budeme mít chuť zase něco dělat. Nebo něco nového začít.

Zkrátka, ať už jsme na tom na začátku února se svými předsevzetími jakkoli, nic si nevyčítejme. A jako svou mantru si opakujme:

Mám se ráda taková, jaká jsem.

Naslouchám svým vlastním potřebám.

Naplňuji své vlastní potřeby.

Odpočívám, když to potřebuji.

Přeji vám hezké zimní dny plné lásky k sobě samým :-)