I když je to k nevíře, duši hmotou nenakrmíš a prezident nás nespasí

A máme po vánocích. Ještě jsme možná ani nerozbalili všechny dárky, ještě jsme se nepotěšili se vším, co jsme obdrželi, nepoužili to, ani to nijak nevyužili. To všechno, co jsme dostali pod stromeček: všechny ty hmotné dary a poukázky na zážitky.

Ještě nám nebyl dán čas, abychom to všechno vstřebali a už podstupujeme další mediální masáže a další osobní zteče do obchodů.

Není čas, není čas...to je motto dnešní uspěchané doby a tak si nedáme čas. My sami sobě ho nedáme, abychom to, co máme, řádně užili. A už bažíme po něčem jiném, po něčem novém a běžíme jinam...není čas, není čas....

"Spěchejte a nakupujte", volají na nás obchodníci hned s prvními dny nového roku. Mega výhodně a s mega slevou. Desítky procent slev jenom teď do konce týdne příp. do konce tohoto měsíce... utíkejte a chvátejte, ať o něco nepřijdete. Ať vám to neprodají...

Konzum je dnes všude kolem nás. Začalo to pomalu a nenápadně po revoluci a nějak jsme to neukočírovali. Nějak nás to všechno hmotné převálcovalo. Z extrému jsme šli do extrému. Z doby materiální nedostatku do doby materiálního nadbytku.

A stejně nemáme dost.

A stejně běžíme a bažíme. Nakupujeme po celý rok se slevou, s plus xy procenty zadarmo, s mega výhodami a hyper super slevami. V hyper super mega prodejnách.

Mávajíce výhodnými letáky a slevami na toto a tamto stojíme ve frontách u pokladen a nakupujeme to všechno, po čem naše duše baží. Co údajně musíme mít, protože se prý bez toho neobejdeme. Co chceme mít teď hned, protože to je v letáku a je to fakt výhodný...A taky si tím prý zvyšujeme sebevědomí a osobní prestiž.

Jak jednoduše se dá zvýšit sebevědomí !!! Kdo by to byl řekl ? Stačí si zaplatit a máš ho...to sebevědomí i prestiž...

Materiální hojnost máme celý rok. Celý rok si taky materiálně dokazujeme, jak se milujeme. A vůbec nám není divný, že to s láskou nemá nic společného. Ani s naší lidskou hodnotou. Že je to jen smutné, kam jsme došli. Kam jsme došli, kdo to ví...

Děti si už v prvních třídách a někdy už i v předškolních zařízeních šermují mobily s jablkem či jinými důležitými společenskými a hodnotovými atributy před obličeji a navzájem si dokazují svou "hodnotu". Svou materiální hodnotu. Svůj hodnotový žebříček, který převzaly od nás, od svých rodičů, od celé společnosti.

Jsme to, co žijeme. Jsme to, co myslíme a to, co říkáme.

Jsme to, co máme. Materiálně bohatí, s duší často  zmrzačenou a duchem otupělí.

Jsme to, co jíme a pijeme. Jsme to, co dýcháme. A to, co vyznáváme a čím se pyšníme.

Každý, nechť si dosadí a odpoví sám: co žije, co myslí, co říká. Co jí, co pije, co dýchá. A s kým. Na co je pyšný a zda mu je v tom všem dobře...

Můžeme dneska nakupovat všechno, na co si vzpomeneme po celý rok s mega slevami v mega obchodech i po internetu až k našemu totálnímu zešílení. Je to jenom na nás. Je to jenom o naší svobodě rozhodování a naší zodpovědnosti, čemu a komu dáme svůj čas, který tu na světě máme.

Třeba nám jednou dojde ta pravda, že duši hmotou nenakrmíš.

Třeba nám jednou dojde, že zlatá klec hmoty je pořád jenom klec, i když je zlatá. Třeba jednou pochopíme, že nic hmotného na světě nenahradí skutečnou lásku a náš vnitřní duchovní vývoj. Skutečné lidské teplo a opravdovou lidskou sounáležitost.

Třeba nám jednou dojde, že jen naše vlastní vnitřní výzvy a naše vlastní přání, na kterých sami duchovně zapracujeme a za kterými sami jdeme navzdory všemu strachu a obavám v nás, jsou pro nás ta největší odměna. Naše duchovní odměna. A tu si nikde nekoupíš. Ani v mega obchodech, ani na internetu. Ani se super slevou. Ani za 10 mega...Třeba nám to jednou dojde...

Přežili jsme až sem. Na práh roku 2018...

Jsme na prahu nového roku a všechna média i velká část naší společnosti řeší vedle mega lednových slev i volbu nového prezidenta.

Všude se to hemží politickými debatami, videy s názory prezidentských kandidátů, jejich vzájemnými střety a jejich osobní prezentací, ve které se snaží získat naše sympatie.

Jak získat co největší počet hlasů od nás voličů, jak se nám zalíbit, jak zahrát na naši vnitřní strunu tak, abychom je zvolili. Slibují nám. Všechno, co bychom si přáli. Všechno, co chceme slyšet.

Mezi lidmi kolovaly prezidentské archy a teď kolují poslední maily na podporu jednotlivých kandidátů. Toho volte, ten je dobrý, toho znám.

Tohoto nevolte...fúúúúúúúúúúúúj, opilý stařík na Hradě, Stydím za něj a nechci ho. Fijúúúúfíííít....

Kolik prezidentů už měl náš stát, kolik nadějí. Aby nás spasili. Aby nás zachránili. Slíbili nám to. A kolik pozdějších zklamání bylo. Kolik afér a zjištění, že ten spasitel, kterému jsme dali důvěru, nás nakonec nespasil.

A ani nemohl. Prezident není a nikdy nebyl spasitel. Je to člověk s omezenými politickými pravomocemi a s lidskými chybami a strachy, stejně tak jako my všichni ostatní. Bylo by krásné podlehnout zdání, že je to jinak. Že je to spasitel a že nás spasí. "Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí" ...zpívá Jarek Nohavica.

Bylo by to krásné, ale není to tak. Nikdo nás nespasí. Ani prezident.

Podívejte se na něj...prý pravda a láska zvítězí a on své ženě zahýbal celý život. Vůbec neupírám Havlovi jeho přínos na našem i mezinárodním politickém poli. Určitě byl skvělým reprezentantem naší země a taky se nás nebál. Nebál se obyčejných lidí.

Za jeho éry se po Pražském Hradě korzovalo jako nikdy předtím...bylo to krásné, lidské a byla v tom opravdová sounáležitost hradního pána s podhradím. I já jsem byla ráda, že máme takového prezidenta a že mohu volně chodit Jelením příkopem.

Jen bych nechtěla být Olga Havlová. Kolik bolesti a ponížení musela její milující ženská duše snést a unést. Všechno má svůj rub a líc a my vždycky ukazujeme světu tu svou lepší a vlídnější tvář. Tu horší si necháváme pro naše nejbližší...

A Zeman byl legitimně zvolený prezident. První prezident, kterého jsme si zvolili sami. My lidé dole. A pak ho haníme a zesměšňujeme a on nás nakonec nabádá, ať se bojíme a ozbrojíme se a sám nám jde v tom příkladem a obrní se na Hradě. ...kdeže loňské Havlovy sněhy jsou.

Ať žije naše svobodná volba, naše očekávání a naše iluze. Je fajn, že jsme se dožili až sem, že máme všeho dost, že můžeme svobodně volit a že máme hafo prezidentských kandidátů. Berme to jako velké plus dnešní svobodné doby.

Protože ať už je ta doba jakákoli, je dobrá. Nejlepší, jaká kdy byla. Po materiální stránce i po stránce svobody. Můžeme všichni cokoli, když budeme chtít. Můžeme pracovat, nepracovat, studovat, nestudovat, cestovat nebo ne, nakupovat nebo nenakupovat.

Buďme za to vděční, za všechno dobré v našich životech. Je toho spoustu dobrého, co dnes máme. Važme si toho.

Ale taky nepodléhejme zbytečným iluzím a nechme našim kandidátům jejich lidské slabosti. Nehaňme je zbytečně a nečekejme od nich politické zázraky, které tak jako tak nepřijdou. Berme to všechno se zdravou rezervou, nadhledem a humorem a nečekejme od prezidentských kandidátů politické zázraky ani zázraky našeho osobního spasení. Ani od nikoho jiného.

Ať už to bude jakýkoli kandidát, ať už vyhraje prezidentské volby kdokoli, někomu se to bude zamlouvat a někomu ne... tak to prostě v životě je.

Ať už vyznáváme jakékoli náboženství, ať už jsme stoupenci jakékoli víry nebo se považujeme za bezvěrce, ať už máme svého prezidenta nebo ne, jednou nám to třeba všem dojde.

Nikdo a nic nás nezbaví  naší osobní zodpovědnosti za naše vlastní životy a  za naše vlastní rozhodnutí, která se týkají jen a jen nás.

Protože i po volbách to všechno každodenní a osobní rozhodování zůstane zase jen a jen na nás. Ať už náš nový prezident poletí kamkoli, udělá cokoli nebo vystoupí kdekoli, naše osobní volby zůstanou zase jenom a jen na nás samotných.

Mám změnit tu práci, která mě netěší nebo zůstat v té jistotě, v které mi není dobře?

Mám vystoupit na pracovní poradě a postavit se šéfovi nebo držet hubu a krok jako ostatní? A pak si to vyčítat?

Mám dát ještě šanci svému partnerovi, který mě nesčetněkrát zklamal a podvedl nebo se konečně přestat podvádět sám? Podívat se pravdě do očí, opustit nefungující vztah a začít jednat sám za sebe, ale poctivě a jak nejlépe umím?

Mám své dítě pustit na ten večírek nebo ne? Mám mu dát důvěru nebo mu nevěřit ? Co je lepší pro mě? A co je lepší pro mé dítě?

Mám pomoci té paní, která jde přede mnou po chodníku, nést tu tašku nebo si jí nevšímat?

Mám zvednout ten papír na schodech metra, který tam leží a štve mě nebo si ho nevšímat? Můžu pak nadávat, že je Praha špinavá až hrůza a komunální politici nezvládají...

Mám nakopnout tu kočku, která mi přeběhla přes cestu nebo ji pohladit?

Dnes a denně žijeme svoje obyčejné životy a rozhodujeme se, co uděláme.

Dnes a denně se musíme rozhodovat sami za sebe. Za sebe i za naše děti. Co udělat a jak to udělat nejlépe.

Dnes a denně přispíváme svojí osobní volbou a svojí osobní účastí k tomu, jaký bude náš svět, naše prostředí a naše okolí. Jak se nám všem bude žít.

Kam se hrabe volba prezidenta...

Tak nám všem držím palce, abychom se učili orientovat ve svých vlastních životech a tam udělali to nejlepší, co umíme. Abychom obstáli. Sami před sebou, před svým svědomím i před svými dětmi.

Abychom převzali zodpovědnost za svůj čas, za svá rozhodnutí, za své volby, za své životy.

A taky nám všem přeji toleranci, abychom přijali toho prezidenta, který legitimně vyhraje. Protože ať už to bude kdokoli, věřte tomu, že vás nespasí.

Ale taky věřte tomu, že určitě bude dělat, to nejlepší, co umí. Tak jako my všichni. Na Hradě i v podhradí.

Přeji nám všem vnitřní sílu pro dobré rozhodování, za které se nebudeme stydět.

Přeji nám všem ohleduplnost, toleranci a schopnost odpouštět. Sobě i druhým.

Přeji nám všem lásku, zdraví a dobrý život.

Přeji nám všem dobrý a požehnaný nový rok :-)