O našich životních lekcích aneb lásce, vděčnosti a moudrosti se učíme celý život

Letos mi bude 59 let. Jsem 6 let odejita ze své rodiny a 4 roky rozvedená. Za těch posledních 6 let jsem pochopila spoustu věcí.

Spoustu věcí mi došlo a docvaklo. Potřebovala jsem být sama se sebou a mimo vztah, mimo svou rodinu, abych to dokázala všechno pojmenovat a pochopit. Konečně jsem měla čas se zastavit a podívat se na celý svůj dosavadní život z odstupu a z nadhledu. Abych si mohla přiznat, kde všude jsem udělala chyby a přešlapy.

Všechno to poznání a přiznání mi trvalo několik let. Někdy je hodně těžké přiznat si své iluze a chyby. Čím větší naše životní iluze byly, tím více chyb jsme nasekali a tím bolestivější a delší může být proces našeho procitnutí. A tím delší může být i proces našeho léčení a odpuštění si.

Procitla jsem jen díky tomu, že se věci dějí pořád dál. A tak mám možnost vidět dnes z odstupu to, co mě trápilo dříve. To, co jsem nechápala před 6 lety. Za 6 let budu vědět to, co nezvládám a nedávám dnes. Jsem nesmírně vděčná životu za všechny ty nepříjemné situace a učební lekce, kterými jsem si prošla. A kterými stále procházím. Dokud žijeme, naše učení nikdy nekončí.

Jsem vděčná za to, že jsme všichni v rodině živí a můžeme se tedy učit. I když spolu nežijeme, můžeme se milovat nebo nenávidět, hádat se a udobřovat, nemluvit spolu nebo mluvit. Můžeme si být blízcí nebo vzdálení. Můžeme prožívat všechny škály lidských emocí, protože jsme pořád tady. A to je skvělá zpráva.

Dokud jsme tady, učíme se. Lásce, vděčnosti, odpuštění i moudrosti.

Nevím, zda vděčnost za vše, co máme, přichází po dardách nebo je to záležitost věku a zrání, ale já cítím nesmírnou vděčnost za život a za vše, čím jsem ve svém životě prošla. Jsem vděčna za vše, co mám a co mohu užívat. Už vím, že nic netrvá věčně.

Jsem vděčna za všechny lidi, kteří prošli mým životem. Cítím hlubokou vděčnost za všechny lidi, které mám ve svém životě dnes. Za lidi, na které se mohu spolehnout a kteří mi pomáhají. A kteří mě přijímají i přes mé chyby a nedostatky, které samozřejmě mám, tak jako každý z nás.

Jsem vděčná životu za to, že se mohu spolehnout sama na sebe.

Dělám pro sebe to nejlepší, co umím a vím, že zvládnu všechno, co do mého života přišlo. Díky tomu cítím, že žiji. A protože žiji, mohu stále bojovat se svým strachem, vlastními omezeními a pochybnostmi a zkoušet své limity. Mám možnost překonávat je a posouvat se pořád dál. Dělat něco, co bych nikdy dřív nedokázala. Nebo něco, co by mě dříve ani ve snu nenapadlo.

Dnes už žiji vědomě, vědoma si krásy života a síly svých vlastních myšlenek. S nesmírnou vděčností přijímám všechny životní lekce, které mi přichází do života a je to někdy velké dobrodružství.

Ale to je přesně to, co činí náš život krásným a zajímavým.

A máme to tak všichni.

Do našeho života nemůže nikdy přijít nic, co bychom nezvládli. Do našeho života vždy chodí jen takové věci, které zvládneme. I když si v první chvíli někdy myslíme, že na nás spadl balvan, je po nás a my to nedáme.

Ale:

Náš život není žádná strnulá definitiva, ale věčný pohyb a změna. Pouze strnulost našeho myšlení, naše vlastní negativní myšlenky, odsudky a domněnky, že to nedáme, že jsme nemožní a neschopní, činí náš život nesnesitelným.

Je to pohyb, změna, učení a překonávání našich vlastních limitů v hlavě i navenek, co činí náš život opravdovým životem.

Jsou to pozitivní myšlenky o sobě i o druhých, co činí náš život krásným životem.

Je to víra v dobro a moudrost Vesmíru, co činí náš život laskavým životem.

Je to láska k životu, k sobě samým a k druhým lidem, co činí náš život nádherným dobrodružstvím.

Nikdo druhý nemůže žít váš vlastní život. Jste to vy sami, kdo si musíte vyšlapat svou vlastní cestu a uvědomit si svou vlastní zodpovědnost za kvalitu svého života i své zdraví.

Jste to vy sami, kdo je zodpovědný za své vlastní myšlenky a své vlastní konání. Za lásku k sobě samému.

Říci ANO sobě a svému životu je celoživotní výzva. A je úplně jedno, kolik vám je let.

Dokud jste tady, váš život je proces učení se. A divení se.

Jste to jen vy sami, kdo se musí naučit své životní lekce:

Naučit se mít rád sám sebe a přijmout všechny své nedostatky.

Stále zlepšovat, co zlepšit mohu. Znovu a znovu zkoušet to, co chci umět.

Vzít na vědomí, že budu dělat chyby a nebrat chyby jako neštěstí.

Odpustit si všechny své chyby a neúspěchy, protože jsou přirozenou cestou k dosažení toho, co se máme naučit. Učí nás moudrosti.

Naučit se žít svůj vlastní život a ne život podle cizího scénáře.

Naučit se postavit se sám za sebe a nenechat se manipulovat a vydírat.

Jít i do věcí, do kterých se nám nechce, ale víme, že musíme.

Někdy je třeba se zvednout a konat.

Někdy je třeba zastavit se a nedělat nic.

Někdy je třeba odpočívat.

Někdy je třeba odejít.

A někdy je třeba se zase vrátit.

Někdy je třeba říci něco nahlas, když to tak cítíme.

Někdy je třeba naučit se říci ANO.

Někdy je třeba naučit se říci NE.

Někdy se musíme naučit raději mlčet a neříkat nic.

Když jsme rozčilení, vždycky je lépe počítat do 10 a nejprve se uklidnit. Možná, když se uklidníme, zjistíme, že už nic říkat ani nemusíme.

Nebo pochopíme, že nemá smysl něco říkat. Ten druhý by nám stejně nerozuměl. A my nepotřebujeme jeho požehnání k tomu, co děláme.

Nebo už víme, že je lépe mlčet a nezraňovat. Sice bychom hned rychle a pěkně od plic řekli tomu druhému všechno, co si v tu chvíli myslíme a hodili bychom na něj všechny naše jedy a negace, ale pak by nás to hodně a dlouho mrzelo.

A čekala by nás další lekce: Naše omluva. Jejej, to je nepříjemné. Jít za druhým, přiznat svou chybu a omluvit se. Kdo z nás to dělá rád?

A tak nevyjadřovat se hned ke všemu, co nás irituje, je také umění, kterému se musíme v životě učit.

Uklidnit se sám v sobě a uklidit si sám v sobě. To je umění života. A pak se teprve vyjadřovat navenek a nahlas. A pak teprve konat. Nebo naopak nekonat. To je učení se moudrosti.

A protože učení se něčemu není většinou jednoduchý a příjemný proces, tak naše učební životní lekce pro nás většinou nejsou vůbec jednoduché. Jsou plné bolesti, trápení a překonávání sebe sama. A je při nich třeba naší trpělivosti, vytrvalosti, schopnosti to nevzdat a jít pořád dál navzdory všem vnějším okolnostem.

Musíme se naučit přestát všechny vnější bouře a nepříjemné střety, které v životě přichází.

Ano, je to někdy hodně nepříjemné, ale to je přesně život. Život není jen o prosluněné a pohodlné cestě životem. Skládá se z příjemných i nepříjemných věcí. Z životních bouří, našich neúspěchů, pádů, ztrát důvěry i zrad těch, které jsme považovali za své blízké a věřili jsme jim.

I z rozchodů, odchodů a smrti se skládá náš život. I ze samoty.

Někdy je naší životní lekcí umění zvednout se a jít dál po životních prohrách. I prohry nás učí moudrosti.

A zrady druhých jsou naší velkou životní lekcí. Takové lekce nám umožní naučit se odpouštět. A bez schopnosti odpouštět sobě i druhým nemůžeme žít svůj život s láskou a vděčností.

Prohry a zrady nás učí síle a lásce k životu. Učí nás důvěře v život, jaký je. Pokud jsme prohráli a někdo nás zradil, máme skvělou příležitost zesílit a naučit se milovat sami sebe. A najít si někoho jiného, kdo třeba nezradí. Nebo se naučit žít sami.

Máme skvělou příležitost naučit se nezatrpknout, ale usmát se a poděkovat za tu bolavou lekci, pokud chceme, aby nás život bavil a těšil.

Musíme se naučit pohladit s láskou své životní jizvy. Ty jizvy nás učí moudrosti.

Můžeme si uvědomit, že ne každý, kterého na své cestě potkáme, je pro nás ten dobrý a správný, až do konce našich dní.

To neznamená, že jsme špatní. To třeba neznamená ani to, že je špatný ten druhý. To jen znamená, že jsme přesně tuto lekci potřebovali, abychom něco pochopili a tak jsme tuto lekci dostali. A toho druhého už v našem životě není třeba.

Když vás někdo opustí, mělo to tak být. A vy máte jedinečnou příležitost věnovat se konečně sami sobě.

Když zůstaneme sami, můžeme se učit vážit si sami sebe. Můžeme se naučit milovat sami sebe, takoví jací právě jsme. Třeba zranění a opuštění. To je skvělá příležitost pro učení se sebelásce.

Když přijmeme život, jaký je a přestaneme křečovitě lpět na tom, jak to má být správně - tedy podle nás, pochopíme třeba jednou, že

zůstat sám, může být to největší požehnání, kterého se nám od života dostalo, a my jsme konečně našli to, co jsme tak dlouho hledali. Sami sebe.

Přeji vám krásné dny, lásku v srdci a vděčnost za život, jaký je. :-)