Tohle si nedovolí přerušit nikdo, ani já !!! A že toho chodí mnoho !!!

Tohle si nedovolí přerušit nikdo, ani já, a že toho chodí mnoho, ale toto funguje, aniž si to uvědomujete…

Tak tohle mi přišlo na mail společně se svatým a zázračným obrázkem Panny Marie a následovalo poučení, do kdy a kolika lidem, musím poslat. Když nepošlu, mohu umřít nebo se mi stane něco mnohem horšího. Mně i lidem, které mám ráda. Když pošlu, vyhraju 🙂

Každopádně vyhraju. Přijde něco báječného. Stačí se proklikat svou emailovou databází, poslat několika lidem a štěstí je zaručeno. Neuděláte to a máte tady neštěstí. Taky zaručeně 🙁

Nepamatuji si na své zrození, ale přesně si pamatuji na svou výchovu, na mé tvarování a osekávání …všude a všemi. Moji milovaní rodiče, jistě v dobré víře, mateřská školka, základní škola a tak dál. Podle věku a etapy života.
Neustálé a všude přítomné strašení. Udělej tohle a támhleto. Když to neuděláš, zle se ti povede. Když to uděláš, bude ti dobře, budeš mít klid.

Mno, já byla většinu života to, čemu se říká, hodná holka. Moje duše sice toužila dělat v životě mnoho věcí a vyzkoušet mnoho činností, ale ten strach mi seděl za krkem jako ohromná těžká opice a držel se mě jako štěnice… a nedovolil udělat většinou nic. Co kdyby se stalo to, co říkali? Co když upadnu? Co když neudělám? Co když nepřeskočím? Co mi udělají? Co se mi stane? Co, když přijdu o práci? O děti? O partnera? Bude to bolet. Přežiju to?

Drtivou většinu svého života jsem poslouchala a dělala to, co chtěli jiní. Aby dobře bylo. A dělala jsem jen to, co mi dovolil můj strach. No nebylo to nic moc. Žádný super pocit klidu a bezpečí se však nedostavil. Jak je to možné 🙁 ?

Dělala jsem přece přesně to, co mi říkali, že mám dělat, aby mi dobře bylo. Musím jít na tuhle školu, protože ta je pro mě prý lepší a tamtu bych ani neudělala… ani to nemám zkoušet…to bych prý nedala… musím chodit do téhle práce, protože ta je pro mě lepší a musím šetřit na důchod, protože jinak zhynu někde u popelnic se skývou starého plesnivého chleba…Karel Kryl měl k tomu písničku Důchodce…Kalhoty roztřepené na vnitřní straně…

Známe to všichni. Dnes a denně. V míře naprosto nesnesitelné pro nás všechny. Dnes více než kdy předtím. To byla z tohoto pohledu doba mého totalitního dětství dobou téměř idylickou. To jsme šli všichni v jednom šiku se Sovětský svazem na věčné časy a nikdy jinak a vše bylo krásné a růžové… 🙁

Budovali jsme socialismus a s úsměvem na tváři? očekávali, kdy přijde ten komunismus a pak bude každý dostávat bez peněz a jasně, že podle svých potřeb, všechno to, co potřebuje …tak rádi bychom dostávali to své jisté…naše jistoty bez bolesti a strachu.

Ne nechci vrátit ten čas, to určitě ne.

Naše všemocná média…televize, rozhlas, noviny, časopisy, internet…ze všech stran se na nás dnes řítí katastrofy v míře, dříve naprosto nebývalé,  a co se stane, když….

Je to nesmírně vyčerpávající, deprimující, frustrující… Protože z valné většiny nedokážeme ovlivnit všechny ty informační hrůzy, které se na nás valí. Takže jediné, co se děje, je to, že v nás roste strach a hrůza…z toho co může stát, z toho, co bude, až nastane to když…

Můj táta zemřel, aniž by se dočkal svého invalidního důchodu. Karel Kryl zemřel, aniž by se dožil toho období, kterého se tolik bál…nikdy se z něj nestal důchodce. Se Sovětským svazem na věčné časy se taky nekonalo…

Nedostanete se na školu, nevezmou vás do práce, vyhodí vás z práce, máte havárii, přijde nemoc, opustí vás děti nebo naopak neopustí vás dospělé děti, přijdete o rodiče, přijdete o partnera, přijdete o rodinu… přijdete o iluze… přijdete o všechno…

A přitom se v našich životech stejně odehrává to, čeho se bojíme, čeho jsme se báli… celý život se vláčíme se strachem, co se stane, když.

A ten strach nás nesmírně svazuje a oslabuje. A my to většinou přežijeme. My to vždycky přežijeme, ať už se nám stane cokoli. Protože kdybychom to nepřežili, tak já tady teď o tom nepíšu a vy to teď nečtete. A navíc, ta naše ztráta, ať už je jakákoli, nás vždycky posílí a posune dál. To staré pořekadlo „Co tě nezabije, to tě posílí“, platí beze zbytku a vždycky….

Tak strašně rád bych udělal tohle, ale bojím se …tak moc ráda bych jela tamhle, ale bojím se…tak zoufale bych si přála, ale bojím se…

Anebo naopak. Nechci udělat a udělám…co kdybych to neudělal. Co se stane, když neudělám? Co když nestihnu termín? Co když nestihnu letadlo? Co když nedodělám školu? Co když nepošlu ten dopis? Co když…? 🙁

I to se děje v našich životech. A mnohé z těchto situací jsme prožili a všichni jsme to přežili. A pořád jsme tady a ještě posilněni prožitou zkušeností :-).

 

a že toho chodí mnoho, ale toto funguje, aniž si to uvědomujete…

Ano, chodí toho mnoho a funguje to, aniž si to uvědomujeme na nás všechny… náš strach a obavy…

A tak přijde email, kde nás straší, že když TO nepošleme, 5,10,15,20 lidem, tak zaručeně na nás přijde potopa světa, umřeme nebo ještě něco horšího…a hned si můžeme přečíst, co se nám může všechno stát jako tam těm nebojácným, kteří to neudělali a nedožili ani dalšího rána. Ach jo… 🙁

A je to strašná škoda, protože jsou to kolikrát krásné texty a krásná poselství. Člověk rozklikne e-mail, čte a začne se usmívat, rozněžní se a začne otvírat své srdce a najednou bááác… jako blesk z čistého nebe… na konci mailu, toho krásného poselství, které nám otevřelo srdce a pohladilo duši, na nás čeká ta hrozivá mantra, co se stane když …

Vůbec se nám to nehodí, protože jsme zrovna měli naplánováno dopsat ten report pro šéfa nebo jsme potřebovali dojít na nákup, než nám zavřou nebo jsme chtěli jít ven se psem nebo jsme chtěli jet s dětmi na výlet nebo jsme si chtěli jít zacvičit…

Prostě jsme chtěli dělat něco úplně jiného, ale nemůžeme…co kdyby se stalo to, čím nás v tom mailu straší… 🙁

A naopak, v mailu se říká, že když budete hodná holka nebo hodnej kluk a pošlete, tak se vám zlatě povede… to pak už nemusíte vůbec nic…jen si sednete a budete čekat, kdy ta hromada štěstí na vás dosedne.

A ta velikost štěstí je přímo úměrná rychlosti odeslání emailu a počtu adresátů…takže 5 lidí dobrý, 10 lidí lepší…no a když pošlete 20 přátelům a známým, tak už vlastně nemusíte pak vůbec dělat to, co jste měli původně v plánu, (psát report šéfovi atd.), protože štěstí je pak zaručený automaticky a na počkání…počet hodin,  případně dnů, kdy štěstí dosedne, je většinou v mailu uvedeno taky… 🙂

A tak moc jsme svázáni svým strachem a obavami, že už si to ani neuvědomujeme, jak silně to v nás funguje a pak to samé děláme našim milovaným a blízkým. Strašíme je vším, co jsme kdy slyšeli a jako papoušci opakujeme to, co se stane když …

A zavalujeme naše děti tím šíleným strachem, co se stane když…Když něco uděláme nebo naopak co se stane, když něco neuděláme a tím ve svých dětech ubíjíme vše to, co činí život krásný …jejich vlastní cestu, jejich vlastní svobodnou volbu, jejich vlastní tvořivost, jejich vlastní vůli. A učíme je bát se….

A přitom to nejhorší, co se nám může v životě přihodit, je to, že ztratíme sami sebe. Kvůli strachu, co se stane když … ztratíme sami sebe a svou cestu.

Zapomeneme na svou moudrost, na své pocity, na svá srdce, na svá přání … a děláme to, co po nás chtějí jiní…

Ztratíme sami sebe a zatratíme svou tvořivost, zapomeneme na své sny a neuděláme to, co jsme si přáli udělat.

Bojíme se žít svůj vlastní život. Nacpáni do šablon strachu a obav, žijeme své umrtvené životy a počítáme dny do důchodu, protože pak konečně začneme žít…pak budeme konečně svobodní.

Nečekejme na nic a udělejme to, co si přejeme udělat. Teď a tady. Tady a teď. Ne někdy. Ne potom. Už nemusí být žádné někdy a potom. Je pořád jen tady a teď. A my to prožijeme a přežijeme. A vždycky přijde něco dalšího…a bude to krásný nebo to bude darda…a my to přežijeme, protože jsme báječní a úžasní.

A tam nahoře dobře vědí, co nám mají poslat, abychom byli ještě lepší, báječnější a úžasnější 🙂 .
Přeji vám hezký den a dobrý život. Dnes a denně. Tady a teď :-).

 

 

 

 

 

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.