Snídat nebo nesnídat aneb dělejte, jak to sami cítíte :-)

Už dlouho jsem nenapsala žádný článek. Neměla jsem potřebu a ani mě nenapadalo žádné vhodné téma, které bych s Vámi chtěla posdílet. Ale včera večer jsem četla knížku a v ní její autorka jemně přesvědčovala své čtenáře, jak je pro naše tělo důležité snídat. A mě osvítilo a měla jsem téma blogového článku. 🙂

SNÍDAT NEBO NESNÍDAT?

Autorka knihy ke svému přesvědčení PRO SNÍDANI přidala několik argumentů. Rozuměla jsem její víře. Také jsem byla kdysi přesvědčená, že snídat je velmi důležité. V minulosti jsem sama bez snídaně nedala ráno ani ránu.

A nutila jsem ke snídani i své okolí. Pokud jsme dospělí, nedáme se tak snadno oklamat nebo druhého odkážeme do patřičných mezí. Nejhorší to v tomto směru – ve směru našich přesvědčení- mají naše děti. Někdy máme pocit, že musíme svou pravdu prosadit navzdory všemu.

Pokud jsme o něčem přesvědčení, například o nutnosti snídaně, nutíme je kolikrát až do zvracení. 

Alespoň tak to probíhalo u nás doma. U starších dvou dětí to ještě šlo. Ale mladší dcera prostě snídat nechtěla.  Co s tím, když vy máte svou pravdu a té se nechcete vzdát a vaše dítě má zase svou pravdu? Vy přece moc dobře víte, že se snídat má.  Je to přece zdravé a bez snídaně bude vaše dítě trpět. To bylo mé přesvědčení.

A tak jsem svou dceru nutila snídat i přes její odpor a ona pak často obsah snídaně zvrátila do umyvadla, které jsme měli v kuchyni. Byla to napjatá rána plná boje a negací. Dneska už vím, že jsem neměla pravdu. Respektive byla to jen moje pravda a moje přesvědčení. A také moje nevědomost.

Ale tehdy jsem byla jako matka tak urputně přesvědčená o „své pravdě“ zdravé snídaně za každou cenu, že má dcera za ni platila svou ranní nevolností.

V minulosti bylo oblíbené pořekadlo: Snídej sám, obědvej s přítelem a večeři dej nepříteli. I já byla přesvědčena o pravdivosti tohoto přísloví a snažila se ho naplňovat v praxi.

Nevěděla jsem nic o síle duše, ani o síle a moudrosti našeho těla, které samo dobře ví, co potřebuje a kdy to potřebuje. Jen mu musíme naslouchat a věřit mu. Každý to máme jinak.

Všechno v našem životě se vyvíjí a také my se vyvíjíme. Vyvíjí se naše vědomí. Procházíme životem, získáváme své vlastní zkušenosti, měníme se a to, co pro nás platilo dříve a za co bychom dali ruku do ohně, se jednoho dne rozpadne v prach. Už to nechceme, nepotřebujeme, opustili jsme to. Nebo to opustilo nás. Týká se to všeho v našem životě. A týká se to i našich přesvědčení a naší víry.

Jsou to pouze naše přesvědčení a naše víra, co nás v životě drží pod vodou nebo nad vodou.  Někdy děláme nebo naopak neděláme některé věci jen proto, že si vůbec neumíme představit, že by to šlo jinak.

Je to jen naše vlastní zúžené vědomí, které nás drží v šachu. Jsme to my sami, kdo nedokážeme připustit možnost, že to může být i jinak a že ta naše pravda může být pravda jen pro nás. 🙂

Ale co když je na světě tolik pravd, kolik je na světě lidí?  Co když máme každý svou vlastní pravdu?

A co když to tak může být v pořádku?

Co když je v pořádku snídat, když mně to vyhovuje a zrovna tak je v pořádku nesnídat, když mně to nevyhovuje? Co když je v pořádku snídat i nesnídat? Co je pro mě podstatné? A co je podstatné pro Tebe?

Chceš se nasnídat? Tak se nasnídej! Nechceš snídat? OK. Tak nesnídej!

Nejde přece jen o to snídat, ale také co snídat. I to máme každý jinak. Každý máme jiné chutě a tak je to v pořádku. Někdo má rád snídani na vidličku, někdo si dá raději chleba s máslem, někdo kousek ovoce, někdo vločky s oříšky. A někdo prostě nesnídá, nemá potřebu.

Neexistuje pro nás všechny jedna univerzální pravda a jedno univerzální řešení.

To nejdůležitější, co se můžeme ve svých životech v této době naučit, je vnímat sebe sama a své vlastní potřeby.  Ať už se to týká snídaně nebo čehokoli jiného. Když vnímáme sami sebe a své vlastní potřeby, můžeme se naučit je také naplňovat.

Můžeme se naučit věřit tomu, že jsou naše vlastní potřeby důležité. Nejsou to nějaké zbytečnosti a nějaké naše manýry. Jsou to pro nás osobně nezbytnosti, které musíme naplnit, abychom mohli ve svých životech dobře fungovat.

Abychom se mohli sami na sebe nacítit, musíme se nejprve očistit od všech možných nánosů a nečistot, které na nás ulpěly v průběhu našich životů. A protože naše tělo a duše jsou spojené nádoby, jsou i naše nánosy a nečistoty povahy mentální i fyzické.

Někde v minulosti jsme uvěřili, že naše potřeby a pocity nejsou důležité. Získali jsme množství negativních přesvědčení o sobě, o druhých i o světě kolem nás. Odpojili jsme se od svých pocitů a své vlastní intuice, až jsme nakonec došli někam, kde jsme se ztratili sami sobě. Zažili jsme pocity nelásky, zmaru, strachu, bolesti, utrpení, odpojení.

Když kráčíme životem beze smyslu, bez lásky, odpojeni sami od sebe, obtěžkáni  pocity vlastní nedostatečnosti, viny, bez-moci a oběti, nejde se nám dobře. Jdeme životem, nebo lépe řečeno jsme smýkáni životem a cítíme nespokojenost, bolest, strach nebo ohromnou prázdnotu. Abychom přehlušili ty negativní pocity v sobě samých nebo vydrželi to, co je k nevydržení, začneme se otupovat.

Prostředků k otupování je kolem nás spoustu. A každý si může vybrat to své, co mu nejvíce vyhovuje. Co ho otupí ještě více.  Jídlo, alkohol, prášky, práce, zábava, nákupy, společnost, sex ve městě.  Nebo na vsi. Na tom nesejde. Hlavně necítit tu ohromnou bolest, která se v našem nitru ozývá.

Já nezatracuji jídlo alkohol, prášky, práci, zábavu, nákupy, společnost ani sex, ať už ve městě nebo na vsi. Já nezatracuji vůbec nic. Všechno patří do našeho života. Je to tady proto, abychom si to mohli osahat, ochutnat a vyzkoušet.

Má vlastní zkušenost říká, že lépe je všeho s mírou.  A čeho je moc, toho je příliš. Udělala jsem svou vlastní zkušenost, že nebrat na vědomí své vlastní pocity a snažit se je otupit přemírou výše uvedeného vede do slepé uličky nebo do propasti.

Rozdíl mezi slepou uličkou a propastí si umí představit asi každý. A každý, kdo se hrabal z jakékoli závislosti ve svém vlastním životě ví, kolik vlastní energie musel vynaložit, aby se z té propasti vyhrabal.  A každý, kdo se vyhrabal z propasti, ví, kolik se přitom toho naučil a jak ho to posílilo aneb co tě nezabije, to tě posílí. 🙂

Každý máme svou vlastní cestu, na které se učíme a poznáváme sami sebe. Každý jsme v nějakém bodě svého života.

Pokud závisíme, bolíme a nevíme, kdo jsme, není nám dobře na duši, ani na těle. Ta bolest v našem nitru se bude ozývat tak dlouho, dokud ji nezačneme brát na vědomí. Ta bolest v našem nitru je volání naší duše, která se tímto hlásí ke slovu. O svou pravdu a o svá práva. O své vlastní potřeby.

Každý máme svou vlastní pravdu a své vlastní potřeby. A ta naše pravda a naše potřeby mohou být naprosto specifické a mohou se velmi lišit od představ a zažitých pravd všech lidí kolem nás. Naše pravda a naše potřeby se mohou diametrálně lišit od obecně zažitých představ a pravd celé společnosti.

Nenechme se proto mýlit. Nedejme na pravdu těch druhých, pokud to my sami cítíme ve svém nitru jinak. Proto je tak důležité naučit se cítit a vnímat sebe sama. Proto je tak důležité naučit se věřit sobě sama a svým pocitům. Je to moje vlastní duše, která mě volá. A já se musím naučit jí vnímat a konat podle jejích potřeb, ať už jsou jakkoli specifické.

Naše potřeby jsou projevem naší sebelásky. Naučme se nacítit se sami na sebe a dopřejme svým potřebám sluchu. Milujme své potřeby a pak si je sami naplňme. Nikdo druhý nemůže naše potřeby znát lépe, než my sami. 🙂

Když jsme odpojeni sami od sebe a od své vlastní síly, od síly své intuice a své vlastní duše, nevěříme si a připadáme si ztracení. Vůbec netušíme a nevěříme, že všechny odpovědi na své otázky musíme hledat sami v sobě. Vůbec nevěříme a netušíme, že je v nás ohromná síla, která čeká jen na to, až ji v sobě objevíme a začneme ji využívat.

Protože si nevěříme, rozhlížíme se a hledáme odpovědi všude kolem sebe.  

Co mám dělat? Kudy mám jít?  Hledáme někoho, kdo by nám řekl, co máme dělat, kdo by nám pomohl, kdo by nás zachránil, kdo by nás spasil, kdo by nás miloval. Nebo toho, kdo by nám řekl to, co chceme slyšet. 🙂

Když jdeme životem odpojení sami od sebe a svých pocitů, život s námi bude třást a budou se nám dít divné věci. Nehody, nemoci, dardy… to nejsou tresty Boží. To jsou mezníky v našem duchovním vývoji. Naše duše se nás snaží vzpamatovat.

A používá k tomu jako svůj výrazový prostředek všechno možné. I naše vlastní tělo.

Dnes se tomu říká psychosomatika a pokud na ni věříme, můžeme už najít lékaře, kteří se zabývají celostní medicínou a kteří nás svými radami nasměrují zpátky k sobě samým.

Nebo to můžeme zvládnout i sami bez lékaře. Můžeme si najít duchovní učitele, kteří nám pomohou na naší duchovní cestě.  Záleží na tom, kde zrovna stojíme ve svém životě. Všichni postupně procitáme a měníme své životy tak, aby to, co žijeme, bylo v souladu s námi, s  naší duší a s naším srdcem.

Každému z nás se něco děje. Jde jen o to, jak k tomu přistupujeme. Jak daleko jsme dospěli ve svém duchovním vývoji a jak vědomě žijeme dnes.

Důležité je si uvědomit, že když žijeme něco, co se nám nelíbí, můžeme s tím něco udělat. Důležité je si uvědomit svou vlastní zodpovědnost za svůj vlastní život. Uvědomit si svou vlastní moc ve vlastním životě.

Důležité je si uvědomit, že když žijeme něco, co, nás neuspokojuje, jdeme proti své vlastní duši a proti svému srdci.  A naše duše k nám hovoří prostřednictvím našeho těla.

Důležité je si uvědomit, že když nám není dobře a jsme nemocní, není to primárně o bacilech, ale o naší duši. Není to primárně o neschopnosti lékaře, ale o naší vlastní zodpovědnosti vůči sobě samému.

Není už to primárně ani o tom, co zpackali naši rodiče. Možná rodiče z našeho současného úhlu pohledu něco zpackali, ale neudělali to schválně. Udělali to nejlepší, co uměli.  Nebo, co jsme si u nich objednali, aby pro nás zahráli v rámci plánu našich duší.  Věřte, nevěřte. 🙂

Pokud se budeme točit do konce svého života na tom, že kdybychom měli jiné rodiče nebo jiné partnery, budeme mít krásný a pohodlný život, budeme se mít rádi a nebudeme mít žádné problémy, minuli jsme svůj vlastní cíl.

Odmítáme svou vlastní zodpovědnost za svůj vlastní duchovní vývoj. Odmítáme svou vlastní duchovní sílu a podceňujeme sílu svých vlastních myšlenek. Jsme dospělí a své myšlenky se musíme naučit ukočírovat sami tak, aby nám byli ku prospěchu a byli v souladu s námi samými.

Nejsme oběti okolností, ani těch druhých špatných lidí. Jsme vědomými tvůrci svých vlastních životů i svých vlastních myšlenek. Jsme vědomými tvůrci své vlastní radosti i svého vlastního štěstí.

Pokud vedeme svůj život tak, že se přejídáme, opíjíme, kouříme, ponocujeme, pomlouváme a viníme sebe i ty druhé, je to naše vlastní volba, i když nevědomá.

Pokud trávíme v práci většinu času a své problémy s partnerem řešíme tak, že je vyprávíme někomu jinému, jen náš partner o nich nic neví, je to také naše vlastní volba a naše vlastní zodpovědnost.

Je možné, že se naše duše jednoho dne naštve a řekne nám DOST. A nám se něco hodně nepříjemného stane.

A my konečně procitneme a začneme se o sebe starat jinak. Možná objevíme slova jako detox, zdravé životní prostředí, vědomá volba, svoboda rozhodování, osobní zodpovědnost, sebeláska.

Možná konečně připustíme, že je to jen na nás samých.

Opustíme nezdravé závislosti, změníme svůj jídelníček, změníme nezdravé a nepodporující prostředí. Opustíme mrtvé vztahy. Přestaneme sledovat to, co nám neslouží a začneme se zaměřovat na to, co nám slouží. Přestaneme se schovávat v práci nebo doma a přestaneme vinit ty druhé lidi kolem nás.

Každopádně to musíme být my sami, kdo se rozhodneme pro zásadní změnu svého života. Nikdo druhý za nás toto rozhodnutí nemůže udělat.  Možná přijdeme na to, že pokud chceme činit prospěšná rozhodnutí ve svém vlastním životě, musíme se postavit do své vlastní síly.

Možná přijdeme na to, že svou vlastní sílu neobjevíme, dokud budeme sami sobě ubližovat a budeme přenášet svou vlastní zodpovědnost na druhé.

Možná přijdeme na to, že pokud chceme činit zdravá a prospěšná rozhodnutí, musíme něco ve svém životě změnit my sami.   

Třeba musíme jít večer brzy spát.

Třeba musíme ráno očistit nejen své tělo, ale i svou mysl od všeho, co nám neslouží.

Třeba se místo sledování ranních zpráv půjdeme proběhnout nebo projít.

Místo dalších katastrofických scénářů, které se na nás valí z médií, očistíme při procházce svou mysl od všech negací a naladíme ji do nového dne. Díky za to, že jsem tady. 🙂

Třeba se musíme ráno nasnídat. Nebo naopak musíme přestat snídat.  

Jen tehdy, když si něco vyzkoušíme, poznáme, zda právě nám to vyhovuje či nevyhovuje.

A pokud nám to vyhovuje, nechme si to. A pokud nám to nevyhovuje, opusťme to. Ať už je to cokoli.

Bude to tak celý život. Vyvíjíme se a na věčné časy a nikdy jinak platí jen do času. Vše, co právě musíme, nám naše duše poví.  Jen ji musíme věřit a popřát jí sluchu. Jen se musíme naučit věřit sami sobě. A svému vlastnímu tělu.

A pak musíme převzít svou vlastní zodpovědnost a konat podle svého vědomí a podle svého srdce. Jsme svobodné bytosti a můžeme si sami vybrat, co chceme zažít a prožít.

Můžeme věřit, že si zasloužíme to nejlepší, vybrat si to nejlepší a žít to nejlepší. Na věčné časy a nikdy jinak. 🙂

Přeji vám krásné podzimní dny a vědomou volbu vašeho bytí.  Se snídaní i bez snídaně. 🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů