Sebeláska jako lék aneb láska ze sebe je pozitivní energie

Kdo čte mé blogové články pravidelně, určitě již pochopil, že život v mé báječné rodině nebyl vůbec jednoduchý.

Vše na tomto světě má rub i líc a tak i naše životy a naše báječné rodiny mají své rubové – temné stránky.  Přitom se nemusíme pohoršovat, ani se děsit. Je to tak, jak to je.

Na tomto světě existuje vše. Je zde to pozitivní, i to negativní.  Je zde světlo i stín. Když víme, co chceme, můžeme se s tím naučit vědomě pracovat.

Všichni jsme na nějakém stupni vývoje.

Všichni si přejeme zažívat lásku, přijetí a sounáležitost, ale málokdo z nás to ve svých rodinách opravdu žil nebo žije v  čisté a nefalšované podobě.

Všichni se teprve učíme milovat.

Zatím si hojně pleteme lásku se závislostí, sexem, manipulací, poslušností.

A také s penězi. Myslíme si, že když někoho milujeme, musíme mu dávat peníze. Nebo on nám je dává jako důkaz své lásky.

Nebo si myslíme, že láska bolí a že se musíme obětovat a vycedit pro druhé svou vlastní krev. To jsem si myslela například já.

Za lásku považujeme něco zvenčí. Ale láska je to, co vyzařujeme ze svého nitra. Je to energie lásky ze sebe. Je to sebe-láska.

Pokud je láska ze sebe opravdu pravdivá a upřímná, sdílíme ji dobrovolně a s radostí s těmi druhými. Taková láska na nikom zvenku nezávisí.

Láska ze sebe nezraňuje, nemanipuluje, nebolí. A necedíme při ní krev.

Láska ze sebe nemá nic společného se strachem, bolestí ani ekonomickou závislostí na jiných lidech.

Láska ze sebe je vysoce vibrující pozitivní energie, která vyživuje nás i naši duši. Je to energie, která nám dává křídla a která nás nese životem. Když milujeme, důvěřujeme sobě i Životu, jaký je.

Ten pocit důvěry v sebe i v život známe z období zamilovanosti.  

Jenomže pak se ten pocit i člověk, do kterého jsme svou lásku projektovali, zase někam vytratí a my dopadneme tvrdě na zem.

A divíme se mnohokrát, do koho jsme se to zamilovali. 🙂

Zkrátka je třeba upřímně a opravdově se zamilovat do sebe samých i do svého vlastního života. Když nalezneme lásku v sobě, nesmírně vesmírně se nám uleví. Už „nepotřebujeme“ toho druhého.  Vše, co potřebujeme ke štěstí, máme uvnitř. Víme, že to tam je. 🙂

Když opravdově a ze srdce milujeme, pomáháme a dáváme ze sebe upřímně a s radostí.

Když opravdu milujeme, přirozeně sdílíme to nejlepší, co v nás je.

Když opravdu milujeme, nepotřebujeme druhého ovládat a nepotřebujeme ho ani hlídat.

Copak se dá láska uhlídat? Copak nám může někam zmizet?

Když máme sami v sobě lásku, nic takového nám nehrozí.

Láska ze sebe nám nikdy nikam neuteče. Když máme lásku sami v sobě a ve svém srdci, ani nám nemůže utéci. Ať už běžíme kamkoli, naše láska přece běží s námi. 🙂

Opravdu můžeme říci, že máme rádi sami sebe?  Upřímně a od srdce?

Sebeláska je totiž předpokladem skutečné a opravdové lásky k tomu druhému.

A to je něco úplně nového v lidském bytí a žití. Nikdy předtím jsme to v lidských dějinách nežili. Žili jsme v pevných rodových vazbách a v rodinách, kde byly ženy ekonomicky závislé na mužích.

Žili jsme a žijeme všechno možné, ale láska tam mnohokrát nebyla a není přítomná.

Když někoho nutně potřebujeme, neznamená to, že ho milujeme. Když někoho nutně potřebujeme, spíše než láska, se objeví v našich srdcích strach a obavy.

Začneme se o toho druhého třást.  Začneme se bát, že o něj přijdeme a přijdeme tak i o své vlastní postavení.

Kdo se o mě bude starat, když ne ten druhý?   Kdo to za mě zařídí? Kdo to za mě vyřídí? Za kým budu chodit?

Když se objeví strach, budeme dělat všechno možné i nemožné, abychom o dotyčného nepřišli. Začneme manipulovat, přehrávat a praktikovat kdeco.

Ale kdeco není láska.  🙂

Je v nás kdeco a je v nás i láska.  My sami jsme Láska.

Uvěřit tomu, že my sami jsme Láska, je těžké.

Někdo se to učí sám, někdo v páru.

A někdo o tom nemá zatím ani páru.  

Nebo na lásku vůbec nevěří. 

A pak je mu těžko u srdce.

Láska k sobě samému se dosud považovala za sobectví.

Všichni jsme používali různé formulace pro naši oblíbenou, a zhusta používanou, manipulaci:

Jestli mě miluješ, tak to uděláš… Jestli mě miluješ, tak mi to dáš… Jestli mě miluješ, tak se rozvedeš…Jestli mě miluješ, tak se nerozvedeš…

Divné praktiky používáme jako „lásku.“

Když opravdu milujeme sami ze sebe, nepotřebuje, aby druhý dělal to, co nechce nebo aby dával to, co nechce.

Naše štěstí a naše láska ze sebe nepotřebuje žádné takové důkazy lásky zvenčí.

Když milujeme sami sebe, víme, že vše, co nutně potřebujeme k životu, máme sami v sobě.

Když milujeme sami sebe, nasloucháme sami sobě a svým niterným potřebám.

A víme, že nutně musíme své potřeby uspokojovat.

PROČ?

Protože jsme energetické bytosti. Jsme jako baterky a potřebujeme se dobíjet, abychom mohli vyzařovat vše dobré a pozitivní, co v nás je.

Jak se pozitivně dobijeme?

Pozitivně se dobijeme vším, co nám dělá radost a co nám přináší dobrou energii.

A konkrétně to záleží na naší energetické bilanci v té které době.  Někdy potřebujeme dobít více, někdy méně. Někdy fyzickým pohybem, někdy ležením a nicneděláním.

Někdy nám stačí hodinová procházka v přírodě a někdy potřebujeme na týden někam vypadnout, ležet a dívat se do nebe, abychom se srovnali a byli schopní ve svých životech zase dobře fungovat. 

Každopádně, když víme, že jsme energetické bytosti, můžeme se učit vědomě pracovat se svou vlastní energií.  V tom případě víme, že si například MUSÍME odpočinout, když to naše tělo a duše žádají.  

Naučit se naslouchat sobě samým, je jeden ze základních stavebních kamenů sebelásky.  A vůbec to není tak samozřejmé, jak to na první pohled vypadá.

Kdo z nás může upřímně říci:

Ano, vědomě naslouchám svým vlastním potřebám a své vlastní potřeby vědomě uspokojuji?

Máme v sobě řadu negativních programů. Máme v sobě své přísné vnitřní kritiky, kteří hatí vše dobré v nás a kteří jdou proti nám.

A ti nám budou našeptávat: Jo odpočívat? Myslet na sebe? To tak! To si nemůžeš dovolit. Musíš tohle a támhleto a pak ještě tamto. Jo, to by se to odpočívalo, ale nejde to.

Tito vnitřní kritici však nemají s naší sebeláskou nic společného.  Naopak, jsou to takoví ďáblíci- našeptávači, kteří nás místo k sebe- lásce vedou k naší sebe-destrukci.  

Pokud se učíte žít vědomě a praktikovat sebe-lásku, naučte se je neposlouchat.  

Pošlete vaše vnitřní kritiky k šípku nebo ať si sami dají šípkový čaj. Třeba s Tondou, Karlem a Tomášem, kteří jsou také našimi věrnými kámoši a pořád nám radí.

Naučte se naslouchat sami sobě. Vaše duše a vaše tělo nejlépe vědí, co potřebujete a kolik toho potřebujete, aby vám bylo dobře a abyste se plně nabili pozitivní energií.  

Proč se musíme nabíjet zrovna pozitivní energií?

Protože pozitivní energie je láska a radost a všechny další krásné a povznášející emoce v našich životech.

A negativní energie je strach a obavy a všechny věci, které nás táhnou emočně a vibračně dolů.

My lidé jsme energetické a vibrující bytosti.

Vibrujeme tím, co v nás je. A to také vyzařujeme.  Nemůžeme vyzařovat nic jiného než to, co v nás je. Fungujeme vlastně jako vysílač a přijímač. Každá naše myšlenka funguje jako vysílač a přijímač energie a vibrací.

Existuje vesmírný zákon vibrací neboli zákon přitažlivosti a ten funguje, ať už o něm víme nebo ne. Ten zákon zní:  To, co si je podobné se přitahuje.  

Proto také platí, že žádná setkání nejsou náhodná. Vždycky si do života přitahujeme pouze takové lidi, kteří nám vibračně odpovídají.

A zažíváme ve svých životech jen takové situace, které nám vibračně odpovídají.

Proto nám zákon přitažlivosti může velmi dobře napovědět, jak jsme na tom my sami se svou sebe-láskou a svým sebe-přijetím. A co si o sobě sami myslíme.

Když pochopíme zákon přitažlivosti, pochopíme také, proč je tak důležité naučit se milovat sebe sama.

Pokud je v nás sebe-víra, sebe-láska, sebe-přijetí, sebe-úcta a sebe-respekt, vyzařujeme tyto radostné a posilující vibrace i navenek. A stejné vibrace si i přitahujeme.

Pokud je v nás ne-víra, strach, bolest, nejistota, ne-úcta a ne-respekt  vyzařujeme tyto hutné a nízké vibrace navenek.

Nemusíme říci ani slovo, ale energeticky to vysíláme a zároveň přijímáme.

Milující člověk dává ze sebe přirozeně a rád.  Ale právě proto je tak důležitá sebe-láska a hlídání si vlastních vnitřních hranic. I těch energetických.

Sami si musíme hlídat své energetické a vibrační nastavení.  

Abychom dávali pozitivní energii, musíme ji v sobě mít.

Když máme v sobě pozitivní energii, přitahujeme si pozitivní energii do svého života.

Když máme v sobě negativní energii, přitahujeme si do svého života negativní energii.

Podobné přitahuje podobné, jak říká zákon přitažlivosti.

Vždy můžeme dávat těm druhým to dobré jen tehdy, když to sami v sobě máme.

Jak a čím nabíjíme sami sebe, za to jsme zodpovědní také my sami.

Pozitivní energie nám dává radost, sílu a schopnost překonávat své životní překážky.

Co nám dává negativní energie, na to si může odpovědět každý sám.

Stačí si pustit zprávy a všechny možné informace z domova i ze světa.

Stačí strávit nějaký svůj čas s lidmi, kteří vědí, co je zaručeně pravda a co máme nebo nemáme dělat.

Pokud vám pak bude do zpěvu a do tance a budete mít radost ze života, přijímali jste pozitivní energii.

Pokud se ve vás objeví strach, obavy a existenční nejistota, stali jste se příjemci negativní energie a tu budete i vysílat. A tím, jak ji budete vysílat, budete ji následně i přijímat.

Je to takový začarovaný energetický kruh, který se můžeme naučit ovládat vlastními myšlenkami a svým vlastním duchem.

Dá to práci a chce to cvik, ale je to v dnešní době velmi praktické a osvobozující duchovní cvičení. A cvičiště je všude kolem nás.

Můžeme se učit pustit rozum z vrátek a zaměřit se na to pozitivní.

Můžeme se učit praktikovat svou víru a svou lásku.

Můžeme se učit věřit, že když se zaměříme na to, co nám dělá radost a co nám dává pozitivní energii, děláme pro sebe i pro druhé to nejlepší.

Kdo věří svému rozumu a svým negativním myšlenkám více než víře v lásku a dobro, zaměří se na to své. Každému, co jeho jest.

Přeji vám pozitivní myšlení, lásku, víru, soucit, laskavost a trpělivost.  🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů