Pojďme stavět mosty a bořit ploty, když to má smysl

Ptát se po smyslu všeho co dělám, je důležitým aspektem v našem lidském konání, který nás odlišuje od zvířecí říše. Zvířata i lidé mají své pudy, které je ženou dál za jejich konáním. Nemůžeme si pomoci a musíme. Ale člověk se nechová jen pudově.

V  člověku jsou skryty i další potřeby a touhy. Nějaký vyšší smysl. Člověk se ptá sám sebe: Co je za tím vším? Za mou touhou?

Proč to chci udělat? Jaký to má pro mě smysl? A má to pro mě vůbec smysl? Přinese to užitek ostatním, když to udělám? Přinese má tvorba prospěch nebo zkázu? Pro mě? Pro druhé?

Když se vědomě ptáte po smyslu svého konání, vdechujete svému dílu zároveň Božího ducha. Stáváte se Božím poslem skrze své vlastní konání. 🙂

Každá tvorba, každá pozitivní tvůrčí činnost, v našem životě má dva základní aspekty. Je zároveň pracná a zároveň radostná. Člověk dostane nejprve nápad a ten pak rozvíjí ve své hlavě.  Přemýšlí a přemýšlí, jak zrealizovat to, co vymyslel.

Každý, kdo se kdy věnoval nějaké tvůrčí činnosti, ví moc dobře, jak myšlení bolí. 🙂  Kolik času uplyne, než to člověk vymyslí. Kolik energie do toho člověk musí vložit, než přijde na to nejlepší řešení.  Nemůže spát a přemýšlí, jak to udělat.

Stavět mosty je vždycky určitě těžší a časově i fyzicky náročnější než takový most zbořit a odpálit. Je to tak vlastně se vším v našem životě. Snažit se cokoli vytvořit je mnohem těžší než to potom zbořit.

Ale pomoci sobě i druhým je nádherný a smysluplný pocit, který člověka katapultuje k duchovním výšinám a člověk zažívá omamné pocity štěstí, lehkosti a radosti. Jak krásné je být na světě. 🙂

Když kráčíme po mostě, vůbec nás nenapadne, že tam kdysi v minulosti ten most nebyl a lidé se nemohli tak jednoduše dostat na druhou stranu.

Trvalo roky, staletí než na to někdo přišel a postavil první most přes řeku ve prospěch všech lidí kolem. A určitě ten most nemohl postavit sám. Lidé se museli spojit ke společnému dílu.  Propojit své mozky a zapojit své ruce ke společné práci, aby tam ten most stál.

Každý z nás umí něco jiného, a když se spojíme dohromady, můžeme dokázat velké věci, pokud si vážíme naší lidské jedinečnosti a rozdílnosti. Právě tato rozdílnost a jedinečnost nám umožňuje dotáhnout jakoukoli naši věc do konce. Protože vždycky najdeme lidi, kteří nám pomohou s tím, co neumíme my sami.

Můžeme mít sebelepší nápad, ale vždycky nakonec potřebujeme um a ruce i těch druhých, abychom ten nápad dokázali zrealizovat. Nikdo z nás nedokáže dělat velké věci sám. A to je dobře. Nutí nás to vylézt z naší ulity a pořád znovu snažit se o kontakt s těmi druhými.

Už jste jeli někdy po mostě a řekli sami sobě? : „To je báječné, že tady ten most je. To byli fakt šikovní lidé, které to napadlo a kteří ten most postavili.  A zkrátili mně dneska cestu. To je super, že mohu tady takto pohodlně jet a nemusím to objíždět desítky kilometrů. To jsem rád/a. „

Kolik z nás takto uvažuje? Kolik lidí si vzpomene na naše předky a pocítí vděčnost a úctu k jejich práci?

Většina z nás jede po mostě a přemýšlí si o úplně jiných věcech. Kde musíme být, co musíme udělat, kam půjdeme večer, co jsme prošvihli a co kde získat.

Kolik z nás jede po mostě a užívá si vděčnost za to, že tam ten most je?

Kolik takových věcí denně používáme, aniž bychom pocítili vděčnost za to, že to máme a že můžeme? Že nám tolik věcí kolem nás zpříjemňuje život.  A že to někdo musel vymyslet a pak postavit a zaplatit. A my si to dnes zadarmo užíváme. No není to krása? 🙂

Někdy se mosty i boří. Někdy se stane, že most doslouží a musí se strhnout. Většinou je to proto, že lidé zanedbali jeho údržbu. Most používali, jezdili po něm bezmyšlenkovitě a bez vděčnosti denně sem a tam a vůbec je nenapadlo, že ten most taky něco vyžaduje.

Nebo ten starý most už nevyhovuje novým dopravním podmínkám. A tak se musí zbořit. Ale mosty jsou lidem vždycky k užitku a vyřazený nebo stržený most vždycky lidem chybí. A tak lidé většinou na místě toho starého mostu nebo kousek od něj postaví most nový. Ještě větší a ještě lepší. 🙂

Mosty mezi lidmi jsou vždycky potřebné a užitečné. Je skvělý pocit, když stavíme mosty k druhým lidem a pomáháme si navzájem. Když je mezi námi dobré spojení můžeme tvořit a žít dobrý a smysluplný život ve prospěch nás všech.

Když máme otevřené a upřímné spojení k těm druhým, dokážeme společně velké věci. A pak můžeme tyto velké věci i společně sdílet. Všichni přece víme, že sdělená bolest je poloviční a sdělená radost je dvojnásobná.

I když někdy může být smysluplné mosty k některým  lidem zbořit a spálit. K těm, kteří jsou zlí, podlí a zákeřní. K těm, kteří nám škodí a nepřejí nám.

V tomto případě musíme spálit všechny mosty a postavit jiné. K novým lidem. K těm, kteří nás budou podporovat a pomohou nám v našem růstu a dalším vývoji. Kteří nám nebudou závidět a budou nám přát to nejlepší. Kteří nás nebudou srážet špatnými řečmi o nás a nebudou nás přesvědčovat o naší malosti a bezmoci.

Všichni můžeme růst a vyvíjet se. Ale musíme se snažit sami a musíme pracovat sami na sobě. A to dá vždycky námahu. Vždycky to stojí naše úsilí, náš pot, naši krev a naše slzy.  To ví každý, kdo se kdy o něco pokoušel.

Ale protože žijeme v tomto světě, všechno má rub a líc. A tak zrovna ta naše tvorba a námaha je to, co dělá náš život smysluplným a krásným zároveň. Ta nádhera, když to dokážeme. Ta euforie v nás. Tomu se nevyrovná vůbec nic jiného. Hurrráááá, dokázal jsem to. Stálo to za to. 🙂

A protože žijeme v tomto světě, kde  je všechno v rovnováze a Ďábel nikdy nespí, tak zrovna ta naše námaha, kterou sami vyvíjíme, může druhým lidem na nás vadit. Třeba jim připomíná, že by to mohli zkusit taky. A dokázat to sami.  Ale nechce se jim.

Nebo vůbec netuší kolik dřiny se skrývá za zdánlivým štěstím a úspěchem toho druhého.

Nebo si myslí, že by to sami nezvládli.  Nevěří si, že jsou dobří a schopní. A tak raději závidí, kradou, pomlouvají, podrážejí druhým nohy, shazují ty druhé a plivou na ně jedovaté sliny.

Vždycky je lehčí bořit než tvořit. Vždycky je jednodušší se nenamáhat než se zvednout a o něco se pokusit. A tak tu na světě máme vedle sebe snahu a závist, štěstí a nenávist, přejícnost a nepřejícnost, radost i bolest, Boha i Ďábla. Svou cestu životem si volíme každý sám podle svého uvážení.

Člověk umí stavět mosty i ploty. I stavět ploty je někdy smysluplné. Pastevec potřebuje oplotit své stádo, aby se mu zvířata nezatoulala a neohrožovala třeba provoz na silnici. Člověk si oplotí dům, aby mu zvěř neokusovala stromy a keře na zahradě.

Hajný oplotí malé stromky v lese ze stejného důvody. Aby ty malé stromky v lese přežily a zesílily, chrání je plot. Když jsou stromky už dostatečně velké a silné, plot z důvodu ochrany ztrácí svůj smysl a hajný ho může odstranit a přestěhovat jinam.

Je mnoho případů, kdy je smysluplné stavět ploty. Ale pak je také mnoho případů, kdy to smysluplné není. Někdy stavíme mezi sebou ploty a zdi a je to pro nás všechny naprosto destruktivní.

Ale vždycky je to lidská volba, zda naše vlastní dílo bude od Boha nebo od Ďábla. Smysl svému konání vdechuje člověk sám. Tak veliká je naše tvůrčí moc.

Je na každém z nás, co uděláme se svým životem. Pokud dělám něco a zároveň tím ubližuji sobě nebo druhému, není to smysluplné. Je to vražedné chování, které se obrátí ve svém důsledku vždycky i proti mně samému. Nejen proti mému nepříteli.

Každá nevraživost, každé nepřátelství, každá závist a každá nenávist, kterou vyšleme do světa, má důsledky pro nás všechny. Prosím, mysleme na to, když žijeme a konáme.  Naše myšlenky mají tvůrčí moc a smysl svému konání vdechujeme jen my sami.

Bořme mosty a stavme ploty, když to má smysl a má to pro nás všechny užitek.

Ale pokud žijeme v lásce a míru sami se sebou, vždycky nám bude záležet i na těch druhých a na jejich prospěchu. A budeme chtít stavět mosty a bořit ploty mezi námi.

A tak se naciťme sami na sebe a ptejme se po smyslu svého konání. Vdechněme svému konání lásku, radost a Boží záměr. Ať se Ďábel chytne zase jednou za nos. 🙂

Přeji vám všem mír v srdci a Boží konání.  🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.