Nenadávejte si. Buďte k sobě laskaví.

 

Jéžíš, já jsem blbá…já jsem zapomněla!!!!! Já jsem fakt blbá!

Jéžíš , já jsem kretén!  Jéžíš, já jsem úplný hovado!

To je debil! To je kráva!

Znáte to?

Já jsem …on je… doplňte si dle libosti. Ale vždycky mají ta zvolání negativní nádech. Vždycky jsou o nás nebo o druhých a jsou špatná, srážející nás na kolena. Nás nebo druhé. Udělali jsme něco, za co se trestáme. Sami sebe. Nebo špiníme druhé. Jak k tomu ta stračena, která nám dává mléko, přijde?

Začalo to kdysi dávno…nenápadně a plíživě. Nejdříve jsme se narodili. Malí človíčkové s potřebou lásky. S potřebou milovat a být milován.  Potřebovali jsme, aby se nás naši blízcí dotýkali, abychom cítili jejich teplo a doteky.

Abychom cítili jejich srdce a jejich sounáležitost s námi. Abychom cítili jejich lásku.  A jak jsme rostli, udělali bychom cokoli, aby to tak zůstalo. Aby nás druzí milovali, abychom cítili tu sounáležitost s nimi. S lidmi okolo nás. Jejich teplo, lásku a podporu.

Někteří z nás měli to štěstí a narodili se do úplných rodin. Někteří z nás měli to štěstí a narodili se i do harmonických rodin. Úplná a harmonická rodina je určitě nádherné místo pro životní start 🙂

Většina z nás se ale narodila do tohoto světa tátovi a mámě, kteří nepocházeli z harmonických rodin. Kteří měli taky svoje trápení a své mindráky. A neměli kolikrát rádi ani sami sebe.

Místo lásky a spolupráce spolu naši rodiče bojovali. Nebo žili vedle sebe a ne spolu.  A rodina tak nemohla být harmonická. Harmonie a láska jsou jako spojené nádoby. Kde je láska, je i harmonie. Kde je lásky málo, je málo i harmonie.

Ale to jsme tehdy my, malí človíčci, nevěděli. Milovali jsme své rodiče a oni byli pro nás vším. Celým světem. A my jsme se jejich prostřednictvím učili poznávat svět a jeho záludnosti. Učili jsme se reagovat na okolí a špatnosti světa podle našich rodičů. A naši rodiče se většinou neměli moc rádi.

Mluvili někdy o sobě špatně. Sami o sobě. O sobě navzájem. O nás mluvili špatně. I o těch druhých mluvili někdy špatně. Nebo zarytě mlčeli. Taky špatně. Zaryté zlověstné mlčení není dobrá cesta a nevede ke štěstí a lásce.

Rostli jsme a poslouchali jsme, co se kolem nás děje. Ošklivá slova nebo zaryté mlčení. To všechno se v nás obtisklo. Naše prostředí, kde jsme vyrůstali. Naše prostředí, kde jsme žili.

Nebylo tam kolikrát teplo, láska a podpora. Ale stejně jsme po nich toužili…po teple, lásce a podpoře.

A pak školka, škola a tak dále…ty hlupáku, ty nemehlo, ty pitomče, jak to můžeš nevědět, jak jsi to mohl udělat… pořád dokola jsme slýchali kolem sebe negace.

Teď už jsme dávno dospělí a svůj život si tvoříme sami.  I prostředí, ve kterém se pohybujeme dnes, si tvoříme sami. Líbí se vám?

Poslouchejte někdy, co kolem sebe slyšíte. Je to pěkné? Líbí se vám to? Jste spokojení s tím, co kolem sebe slyšíte? Poslouchám lidi kolem sebe, třeba v obchodě nebo na ulici, a je mi kolikrát z toho smutno a úzko.

Z vlastní zkušenosti vím, že když o sobě mluvím špatně, není mi dobře. Z vlastní zkušenosti vím, že když mluvím špatně o druhých, vede se mi stejně. Není mi dobře 🙁

Jak o sobě musí smýšlet ti lidé, ze kterých padají tak strašná slova? Jak jim je?  Rozhodně ne dobře. Tak málo lásky kolem nás. Tak málo lásky v nás. Jak z toho ven?

Nezměníte minulost, nezměníte politiky, nezměníte mezinárodní situaci, nezměníte druhé. Nezměníte své partnery. Nezměníte své rodiče. Tohle nikdy nefunguje. Můžete nadávat na život, na ty druhé a na svět do aleluja. Ale nepomůžete si. Nebude vám dobře. Naopak, bude vám čím dále hůř  🙁

Ale můžete změnit sami sebe. Svůj pohled na svět, na sebe sama a svůj slovník. Začněte u sebe. To je to jediné, ale naprosto zásadní, co můžete udělat pro své dobro. A pro svou lásku. Pro lásku k sobě sama.

Učme se být k sobě milí a laskaví.

Přestaňte si nadávat. Nenadávejte si. NIKDY o sobě nemluvte špatně.

Před několika lety jsem se dostala ke knihám japonského badatele Masaru Emota, který zkoumal vodu a dospěl k zajímavým poznáním. Přečtěte si nějaké jeho knihy a podívejte se na obrázky zmrzlých krystalů vody, které nafotil. Budete překvapení tím, co uvidíte. Krásné krystaly při pozitivních slovech a patvary při negativních slovech.

Možná při brouzdání po internetu narazíte i na názory, které budou označovat práci japonského badatele za nevědeckou a snižovat její vědeckou hodnotu. Nemíním polemizovat s vědeckou obcí o vědecké hodnotě prací pana Masaru Emota.

Ale je naprosto neoddiskutovatelné, pro mě jako laika, že pokud mám hezké myšlenky a používám pěkná slova, je mi hezky. Pokud to dělám obráceně, a používám negativní slova, dobře mi není. Tak jednoduché to  je. To víme každý.

A teď si představte, že máme v sobě cca 60 % vody a mluvíme k sobě tak, jak mluvíme. Co se asi děje s naším tělem?  Co se děje v nás? Co se děje s naší duší? Co se děje s naším srdcem?

 NAŠE SLOVA. NAŠE MYŠLENKY. A teď si představte, že TOHLE JE VĚC, KTEROU OPRAVDU MŮŽETE ZMĚNIT. Vlastně přesněji: TOHLE JE JEDINÁ VĚC, KTEROU MŮŽETE ZMĚNIT JEN VY SAMI.

No, není to nádherná příležitost, jak zlepšit svůj život, aniž bych musela čekat na volby do senátu či parlamentu? 🙂  Čekat, až to za mě udělají profíci. Až mě udělají šťastnou?   Před volbami volají, jak nám zlepší život a zajistí růžovou budoucnost. Rozdají nám pastelky a růže a načepují pivo skoro zadarmo, abychom je volili a byli pak šťastní pod jejich vedením .-).

Funguje vám to? Mně ne. Ať je tam Petr nebo Pavel,  musím  si nakonec poradit se svým životem sama.  🙁  Žádnej politickej Petr  ani Pavel mě za celý život nespasil a neudělal šťastnou. A to volím od svých 18 let a je mi hodně přes padesát.

Ale trvalo mi skoro padesát let, než jsem konečně pochopila, že pro můj dobrý život je nesmírně důležité a zásadní, jak o sobě smýšlím a co o sobě říkám. Jak je důležité vědomě ovlivňovat to, co si myslím. Vědomě ovlivňovat svoje myšlenky. O sobě i o druhých.

Protože to, co myslím, velmi podstatně ovlivňuje kvalitu mého života, nezávisle na tom, jak se potom, během aktuálního volebního období, nahoře zrovna fackují politickej Petr s politickým Pavlem. To já už vůbec nesleduji, protože vím, že mi to nepomůže. (ale trvalo mi to skoro padesát let….jestli já nebudu bystrá holka?  No, jasně, že jo) 🙂

Všichni vás mohou opustit a nechat napospas. No, že to udělá politickej Petr s politickým Pavlem, a to většinou ihned po volbách, není jistě zas takové překvapení, ale… můžou vás opustit  přítel, přítelkyně, děti, kamarádi, šéfové…

Dokonce i ten váš nejmilejší a nejdražší, který vám slíbil a dokonce písemně na úřadě potvrdil, že všechno snese a unese a bude vás milovat na věky věků, vás nakonec neunese a nechá vás napospas vám samotným a vašim černým myšlenkám…  🙁

A o to právě jde. Abyste ty černé myšlenky nahradili vzletnými a  světlými myšlenkami 🙁  🙂 🙂

Protože možná vás překvapím, ale myslím, že nejdůležitějším člověkem ve vašem vlastním životě, jste si konec konců, vy sami. A tak zatímco vás třeba všichni opustili a nechali napospas, tak vy si nikam neutečete. Nikdy.

Pořád musíte být sami se sebou, i když politickej Petr s politickým Pavlem se nahoře nebo v televizi už dávno úspěšně atakují a fackují a zatímco váš drahý na věčný časy a nikdy jinak, to samý, co sliboval vám, teď slibuje jiný drahuně, tak vy zůstáváte sami sobě a nikam si neutečete.

Můžete to být všechno tragédie nebo skvělá zpráva. Je to jen na vás. To je báječná výchozí situace, nemyslíte? Když to vezmete z té pozitivní stránky.   🙂

Ale smýšlet o sobě hezky a myslet pozitivně: to je těžká práce . Je to nesmírně těžké, ale učte se to. Dnes a denně máte tisíce skvělých příležitostí, jak to udělat.

Prostě začnete svůj život pomalu přelaďovat směrem k jeho světlým stránkám a vidět a oceňovat na něm to dobré. A co nemůžete ovlivnit, tak to přijměte, odpusťte sobě i druhým, co jste si a přestaňte si nadávat a říkat si, že jste špatní.

A když budete sami k sobě přistupovat hezky a nebudete si nadávat, bude vám osobně čím dále lépe.  Protože negativní a zlá slova možná slyšíme všude kolem, ale proč bychom měli ubližovat sami sobě? To je přece pro nás naprosto destruktivní a kontraproduktivní.

A pokud o vás mluví někdo špatně, neberte si to osobně. To přece není o vás.  To je o něm.  Tím, jak mluvíme a tím, co říkáme o sobě i o druhých, odhalujeme druhým naše nitro. A říkáme tím světu, jak o něm smýšlíme. Jak smýšlíme sami o sobě, o druhých i o světu.

A když budeme k sobě laskaví a milí, budeme se učit mít se rádi, ať se stane cokoli, dokážeme si i odpustit cokoli. A když si dokážeme odpustit a dokážeme jít dál s láskou a vírou, že jsme dobří, i když jsme něco zpackali, bude se nám žít, čím dál lépe.

A nějak samo od sebe se stane, že přestaneme používat negativní slova směrem k sobě. Přestaneme si nadávat. A tak nějak samo od sebe se stane, že přestaneme nadávat druhým, přestaneme je hanit. Už nebudeme mít potřebu je hanit a hodnotit. Vždyť jsou přece jako my. Báječní a šikovní, i když to zvrzali…a zítra je taky den, tak to zase dáme do kupy   🙂

Přeji vám krásné podzimní dny a laskavou mysl 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.