Lidi jsou dobytek aneb podle tvé víry staň se

 

Lidi jsou dobytek. Když slyším tuhle větu z úst ostatních, většinou se ohradím, že já dobytek nejsem. Na to většinou následuje odpověď: „ Ne vy a já, ale ti ostatní…říkali to i v televizi.“

Tak často tuhle větu slýchávám, až je mi z toho smutno.  Protože je odrazem toho, jak smýšlíme o světu a o těch druhých lidech kolem nás. A nakonec i o sobě. Protože pokud takto smýšlíme o druhých, nemůže se dobře žít ani nám. Pokud si myslíme, že žijeme v aréně plné rozdivočelého dobytka, není to ani příjemné pomyšlení, ani příjemné žití.  Kdepak se berou tyhle myšlenky? Proč vlastně takto smýšlíme o druhých? Proč si myslíme, že ten druhý je horší než my sami? A co se s tím dá dělat? Je z toho nějaká cesta ven? 🙁

Všichni jsme součástí jediného celku. Vždycky záleží na nás a naší víře. Když budu věřit, že svět je hrozný a lidi dobytek, asi to tak bude. A co to zkusit otočit? Co zkusit uvažovat jinak?  🙂

Svět je krásný a plný zázraků. 🙂

Svět je nádherné a báječné místo k žití. A ostatní lidé jsou báječní a úžasní, stejně jako já sám. 🙂

Není to lepší na poslech? A co teprve ty pocity, které se při těchto větách v člověku rozehrají. 🙂

Svět je krásné a bezpečné místo k žití. A každý člověk tu má nějaké specifické poslání a přispívá svou existencí a svým dílem ke společnému prospěchu nás všech.  Existence každého člověka na této planetě má svůj smysl. 🙂

Když budete věřit, že to tak je, svět se bude proměňovat dle vašich myšlenek. A bude opravdu hezký. On totiž je hezký. Jenom tomu věřit. Když budete věřit, že ostatní lidé jsou báječní, milí a laskaví a snaží se vám pomoci, objevíte to kouzlo, které se stane. Když uvěříte,  že to tak je, objevíte kolem sebe spoustu báječných lidí, kteří vám budou připadat milí, vstřícní a laskaví.

Když budete věřit, že ostatní lidé vám chtějí pomoci a DOVOLÍTE JIM TO, tak oni vám pomohou. A jak rádi. 🙂

Když si dovolíte milé a laskavé myšlenky, vždycky následně zjistíte, že kolem vás  existuje spoustu skvělých lidí, kteří vám nezištně pomohou. Opravdu nezištně. Protože vám pomohou, i když vás neznají a i když vás v životě už neuvidí. Tohle ví každý, kdo někdy vyjel někam dál od svého domova a tam se ocitl uprostřed „cizího„ světa v úzkých…vždycky se našel někdo, kdo vám přispěchal na pomoc. Aniž by za to něco chtěl nebo za to něco očekával.

Protože pomoc druhému je naše lidská přirozenost, na kterou jsme nějak pozapomněli. Optikou sdělovacích prostředků a televize vidíme svět jako šílené a nebezpečné místo a ostatní lidi jako šílence a dobytek. Díváme se na filmy, kde si ubližujeme a kde teče krev a nehneme ani brvou. Jak je to možné? Jak vrátit soucit a laskavost do našich srdcí? Jak změnit svět na bezpečné a krásné místo?

Vždycky musíme začít u sebe. Vždycky musíme začít u své víry. Vždycky musíme začít změnou sebe samých. Vždycky musíme začít změnou svých myšlenek. Toť jediná cesta z bludného kruhu ven. Když si budu říkat, že začnu změnu k lepšímu, až začne ten druhý, může se stát, že strávím svůj život na čekané, aniž by se cokoli v mém životě změnilo.

Začněme tedy teď hned.

Ani nemusíme chodit nikam daleko. Začněme sami u sebe a začněme u svých nejbližších. Začněme u svých dětí a u našich partnerů. A u našich rodičů.

To je trénink ducha. 🙂  Ach  to je kolikrát těžké. 🙁

Jenom u sebe začít. Podívat se na sebe a začít oceňovat to pěkné, co se vám v  životě povedlo. Ufffff, to je těžké, přetěžké.

Vzít si tužku a papír a napsat si 30 věcí ve svém životě, které se mi povedly a kterých si sama cením. Vypadá to jako nesplnitelný úkol.

Schválně vezměte tužku a zkuste to sami. Ocenit sami sebe a najít na sobě to hezké. Možná prvních pět věcí jde rychle, ale pak se myšlenky začnou zpomalovat a nějak budete mít pocit, že už tam nic není.  Že není co chválit a čeho si na vás cenit. Ale neumdlévejte a nevzdávejte to. Neříkejte, že to je blbost a že na vás nic hezkého není k nalezení.

Nevzdávejte se a přemýšlejte. A věřte, že na něco přijdete. Nemusíte být s tím úkolem hotovi hned. Můžete si tam každý den připisovat něco nového, až vás to napadne. A věřte, že se vám časem podaří váš seznam vašich dobrých vlastností doplnit na 30 věcí, 40 věcí…ten seznam je témeř nekonečný, když začnete sami na sebe hledět laskavýma očima. 🙂

Když takto proměníte vidění sebe sama, budou vám na vašem seznamu přibývat ty dobré věci, za které si ceníte sami sebe, stále lehčeji. 🙂

Moc dobře vím, že kdybychom měli za úkol napsat seznam toho, co se nám nepovedlo a co je špatně, tak tam bychom byli jistější.  To bychom psali a psali a pořád bychom věděli co. No a o to právě jde. Změnit to myšlení. A zaměřit se na to pěkné a dobré v nás.  Ne na to špatné.

Jasně, že máme všichni i špatné stránky a špatné věci v sobě, ale prostě se zaměřujme na to dobré. Otočme vždy pohled k tomu dobrému v nás. A to špatné si uvědomme a odpusťme. Sobě i druhým.

V tomto máme vždycky možnost volby. Volme tedy to milé a dobré. Zaměřujme se na to, co v nás je dobré a rozvíjejme v sobě tak dobro, lásku a soucit. Bude se nám lépe žít.

A pak se podívejme stejnýma očima na své děti. Očima plnýma laskavosti, lásky a dobra. Dívejme se na své děti optikou lásky a oceňujme na nich to dobré a pěkné. Každý den si uvědomme, jak je svět dobrý a kolik dobrého nám dává. Už jenom tím, že nám dal naše děti. Uvědomme si, jak moc nás naše děti obohatily. Jak moc nás naučily a jak nás stále učí. Naše děti nás učí být trpělivějšími, soucitnějšími a pokornějšími.  Laskavějšími. Učí nás být lepšími.

V rychlosti dnešního světa, zavaleni povinnostmi si ani kolikrát neuvědomujeme, kolik dobrého nám naše děti přinesly a stále přinášejí do našeho života. Očima upřenýma dopředu, s hlavou plnou povinností a v poklusu spěcháme vstříc „neodkladným“ úkolům a vstříc naší smrti. Neumíme se zastavit, neumíme zpomalit, nedokážeme ocenit ty opravdové dary, které nám náš život poskytuje. Naše děti, naše partnery, naše rodiče.  Ostatní lidi kolem. Slunce, vzduch, přírodu.

To všechno považujeme za tak samozřejmé, že si toho téměř vůbec nevšímáme a točíme své oči a své tužby směrem k cetkám a k nepodstatným věcem.  Ještě víc a víc. A ještě více chceme. Nikdy nebudeme mít dost, pokud se nezastavíme a neuvědomíme si, že všechno to dobré a podstatné už máme.

Máme sami sebe a své dobré vlastnosti. Máme své nadání a své poslání, kterým obohacujeme tento svět. Svá srdce, která můžeme otevřít druhým lidem a máme své ruce, kterými můžeme hladit ty druhé lidi kolem nás. To jsou naše dary, které nám byly dány, abychom jejich prostřednictvím dělali tento svět dobrým místem k žití.

Když žijeme ve svých partnerstvích déle, také máme často tendenci sklouzávat k tomu špatnému a vidět na svých protějšcích jen to špatné. Místo, abychom oceňovali spoustu toho dobrého, čím nám ten druhý přispívá v našem životě, točíme se stále k těm jeho špatným stránkám. Donekonečna vyčítáme a opakujeme to, co se nám nelíbí. Pojďme to otočit i tady a zaměřme se na dobré stránky našich partnerů. 🙂

Vezměme papír a pišme. Jak jednoduché je to na začátku vztahu a jak těžké to bývá po letech, kdy už máme pocit, že  o sobě všechno víme a vše je odkryto. Jak těžké je vidět to dobré. Ale je to tam. Když budeme chtít vidět dobro a lásku, uvidíme ji.  Zaprášenou a třeba schovanou v koutě, ale když jí budeme chtít najít, najdeme ji.  V sobě i v těch  druhých lidech kolem nás. 🙂

Nikdy není pozdě začít. S čímkoli, co nás napadne. Toho špatného je vrchovatě. Ale vrchovatě je i toho dobrého. Je to jenom na úhlu našeho pohledu. Pojďme tedy otočit náš pohled směrem k tomu dobrému a pojďme se společně chválit, co se do nás vejde. 🙂

 

Přeji krásné jarní dny plné chvály nám všem 🙂

 

 

 

 

 

 

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.