Jak to bylo u vás doma aneb taky to vaši zvrzali?

Musela jsem prožít celý svůj život až do dnešních dní, abych mohla s jistotou říci, že vztahy jsou to nejdůležitější, co v životě máme. Jsou pokladnicí a studnicí našeho poznání.

Zcela zásadní pro náš život jsou vztahy v naší původní rodině. Jako malé děti odpozorujeme od svých rodičů, jak se chovají rodiče k sobě navzájem, jak se chovají k nám dětem, jak se chovají k našim sousedům, k našim příbuzným, ke všem lidem kolem.

Byli naši rodiče upřímní, milující a podporující?  Pěstovaly se v naší rodině dobré a upřímné vztahy a vazby s ostatními lidmi?  Nebylo to náhodou tak, že se naši rodiče spolu neuměli dohodnout a v rodině často panovala dusná atmosféra a nezdravé mlčení?

Nebylo to náhodou tak, že se sice rodiče na druhé usmívali, ale jen za druhými zapadly dveře, začali je naši rodiče pomlouvat?  Nebo rodiče pomlouvali sami sebe navzájem? Nebylo to náhodou tak, že nás naši rodiče neposlouchali, co se jim snažíme jako děti říci, manipulovali námi a chtěli, abychom dělali jen to, co chtějí oni?

Pokud nám rodiče v dětství ubližovali, najdeme si nějakou ochranu, abychom přežili. Zavřeme svá srdce a opevníme se za hradbami mlčení nebo výsměchu a posměchu všemu a všem kolem.

Nasadíme si masky, stejné jako měli naši rodiče a žijeme dál se svými maskami. Se svými vnitřními zraněními a se svou vnitřní bolestí. Můžeme tak prožít celý svůj život. Nic nemá smysl. Stejně nic nezmohu. 🙁

Všechno, co zažijeme ve své původní rodině, se do nás obtiskne a my pak nevědomě používáme stejné vzorce chování všude, i v našich nových rodinách.  Všechno, co jsme se naučili doma, budeme předávat dál. To dobré, i to špatné.

Budeme to dělat tak dlouho, dokud si to neuvědomíme a neřekneme sami sobě dost.

Můžeme se celý život vymlouvat na špatné rodinné prostředí a na naše rodiče. Je to pohodlné a nemusíme se snažit. Proč bychom se snažili, když za to můžou ti před námi, že ano?  Prostě to naši zvrzali, my jsme se chudáci narodili špatně zrovna jim a teď se s tím už nedá nic dělat. 🙁

A tak třeba můžeme utéct k alkoholu a zapíjet celý život tu bídu našich životů a našich genů. Můžeme se třeba upít k smrti. Nebo se jinak zničit.  Je tolik možností sebedestrukce, když se rozhodneme setrvat v pozici nevědomé oběti.  Tak jen do toho.

Anebo to všechno špatné v našem dětství a v našich původních rodinách můžeme vzít jako svou životní výzvu. Uvědomit si, že naši rodiče dělali, co uměli, neubližovali nám schválně a nechtěli naši výchovu primárně zvrzat. Tohle uvědomění a smíření se s rodiči nám může taky klidně trvat celý život.

Všichni máme svá rodinná prokletí, bolesti a nevyřešené úkoly ve svých původních rodinách a tyto negace se táhnou po celé generace dál. Můžeme toto vědomě zastavit. To může být náš velký životní úkol v tomto životě, pokud to tak přijmeme.  

Svým vlastním vědomým úsilím a duchovní prací na sobě samých můžeme přetnout ten začarovaný kruh výčitek, obviňování a bezmoci, který je předáván z rodičů na děti pořád dál a dál v každé nové generaci.

Když toto dokážeme vědomě zpracovávat a pracovat sami na svém zodpovědném a zralém přístupu, ovlivníme pozitivně i své děti a svou vlastní rodinu. 

Jaký vztah k nám měli naši rodiče, takový vztah máme později my sami k sobě.

Jaký vztah máme ke svým rodičům, takový vztah budou mít jednou naše děti k nám.

Jaký vztah mají naše děti k nám, takový vztah budou mít jednou naše vnoučata ke svým rodičům, tedy k našim dětem.

Je to začarovaný kruh a přitom my sami držíme v ruce kouzelný meč k přetnutí tohoto kruhu. To my sami jsme ti kouzelníci, kteří mají zázračnou moc změnit to, co se nám nelíbí, protože

Ten nejdůležitější vztah, který v životě máme, je vztah k sobě samým.

A na vztahu k sobě samým můžeme pracovat jen my sami.

Jen my sami máme moc zlomit to zlé kouzlo nelásky, nerespektování a nepochopení svých vlastních potřeb. Tím, že zpracujeme svá stará vnitřní zranění a zapracujeme na respektu k sobě samým a na lásce k sobě samým. Tím, že všechno chybějící, poskytneme sami sobě.

Už můžeme. Už musíme. Už jsme dospělí. Už to za nás nikdo jiný neudělá.

S duchovními úkoly se pojí jedna velká výhoda. Nikdy v životě není pozdě začít. Začít můžeme v každém okamžiku svého života. Důležitou podmínkou pro to, abychom začali s jakoukoli duchovní změnou je to, že k tomu dozrajeme.  

Na každém začátku naší duchovní změny stojí to, že se nám rozsvítí, že nám to docvakne. Ten slavný AHA moment.  AHA, jen já sám to mohu změnit. 🙂

V tom okamžiku, kdy si uvědomíme, že už jsme opravdu dospělí a zodpovědní za svůj vlastní život, uvědomíme si také, že jsme zodpovědní sami sobě nadále za to, jaký ten náš život je. 

Zda žijeme dobrý život nebo špatný život je nadále jen naše vlastní volba. Nikdo jiný ho za nás dobrý neudělá. Přestaneme-li se vymlouvat na předky a geny, můžeme začít pracovat na svém vlastním životě už sami.

Je to tedy náš duchovní úkol zlepšit kvalitu svého života a převzít plnou zodpovědnost za svůj život, za respekt vůči sobě a za naplnění svých vlastních potřeb. I za naplnění své potřeby lásky.

Jen my sami jsme jako dospělí zodpovědní za to, abychom se naučili mít se rádi a přijali s láskou a respektem všechny své chyby a nedokonalosti, které nám samotným na sobě vadí.

Všechny naše stížnosti na druhé, všechny naše pocity prázdnoty, všechny naše pocity opuštěnosti, zklamání a nedostatečnosti jsou úkoly pro nás osobně.

Srovnejte si tedy vztah k sobě samým, respektujte sami sebe a své vlastní potřeby, milujte sami sebe i své zdánlivé nedokonalosti.

Přijměte sami sebe a své – vámi nenáviděné nedostatky.  Přijměte je s láskou a ony vám přestanou vadit. A pak vám přestanou vadit i ti druzí.  I vaši rodiče.

Je to skoro úplně jednoduché. Začněte teď. Uzdravte sami sebe a uzdravíte tento svět. 🙂

Přeji vám lásku, sílu, odvahu a trpělivost na vaší životní cestě.

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.