Jak mi svitlo aneb obětujte svou oběť a žijte svůj vlastní život :-)

Prožila jsem ve svém životě různé dramatické chvíle i kotrmelce, abych nakonec pochopila, že všechno to trápení a utrpení, kterým jsem celý život procházela, jsem vytvářela sama sobě svým vlastním smýšlením o sobě, i o světě.

Nejprve jsem na sebe děsnou silou tlačila, abych vyhověla všem kolem  a pak jsem se úplně vzdala a odevzdaně přijímala to, co přicházelo.

Celé dlouhé roky jsem si připadala jako bezmocná oběť systému a všech životních okolností a událostí, které přicházely a válcovaly mě. A já si připadala menší a menší. Utápěla jsem se v bezmoci, alkoholu a depresích.  

Žila jsem v manželství s mužem, kterého jsem milovala, ale taky jsem na něm nezdravě visela a žila jeho život místo svého. Idealizovala jsem si ho a měla ho za Boha.  Žila jsem jen pro rodinu a obětovala jsem sama sebe, protože jsem si myslela, že to tak má být.

Tak jsem se to v dětství naučila. Jako dítě bych se rozkrájela, abych splnila přání své matky, která si přála stále něco, ale stále to souviselo se mnou.

Přitom jsem byla pořád nespokojená, ale ani ve snu jsem si neuměla představit, že bych něco ve svém životě mohla udělat jinak, než jsem dělala. Moje maminka své štěstí zavěsila na mě. Já to samé pak udělala svému muži a svým dětem.

 Většina z nás je stále, i v dospělosti, přesvědčena o tom, že musíme dělat druhým radost za každou cenu, i za cenu vlastního zapření. Časem přijdete na to, že když zapřete sami sebe, když obětujete sami sebe, nepřinese to štěstí ani vám, ani druhým.  

Místo toho budete zpruzení a nešťastní a budete to samé dělat lidem kolem vás.  Budete je prudit, vyčítat jim kdeco a stahovat je do svého neštěstí.

Časem přijdete na to, že jako dospělí lidé zodpovídáte sami za sebe, za své nálady, své emoce, své štěstí i své neštěstí. I za lásku k sobě samým. Nikdo jiný vám v tom nepomůže.

Všechny ty závislostní hry a vztahové problémy, kterými ve svém životě procházíme, nám slouží jen k tomu, abychom na to přišli. Abychom sami dospěli a dozráli. Abychom přestali trpět a uvědomili si, že můžeme převzít zodpovědnost za svůj život a za to, jak smýšlíme.

Ti druzí nám jenom nahrávají a pomáhají nám na cestě k sobě samým. Ať už po vás druzí chtějí cokoli, je jen na vás, co uděláte.

Časem přijdete na to, že pokud vás druzí mají opravdu rádi, rozhodně netrvají na tom, že musíte dělat to, co dělat nechcete.  Pokud vás druzí opravdu milují, nechají vás být, do ničeho vás nenutí a respektují vaši vůli.

A pokud vy opravdu milujete sami sebe, do ničeho se také nenutíte a respektujete své potřeby a svou vlastní vůli. Přijímáte sami sebe bez výhrad s tím, že ano, mám své chyby a nedostatky, protože je to lidské a já jsem člověk tady na Zemi. A jsem v pořádku takový, jaký jsem.

Teprve když přijmete sami sebe, dovolí vám to přijmout i ty druhé. Na nikoho už netlačíte, nikoho nemanipulujete a respektujete ty druhé v jejich odlišnostech a zvláštnostech.  Stejně jako sami sebe.

Takže háček je v tom, že cestu za vlastním štěstím, láskou a sebe-přijetím si musíte vyšlapat nejprve vy sami.  Vy sami se musíte odháčkovat z pozice bezmocné a nemilované oběti.

Musíte nebo můžete.  Řekněte si to tak, jak vám to vyhovuje. Dělejte to, co vám vyhovuje. Když se přijímáte, povolíte tlak, kterým sami na sebe neustále tlačíte a působíte si tím utrpení.  

Když se máte rádi, rozhodujete se sami za sebe a pro sebe. Respektujete své cítění a své potřeby. A to samé dopřáváte těm druhým. Když máte rádi druhé lidi, záleží vám na nich, ale už na ně nevěšíte zodpovědnost za své rozhodování, své štěstí a své výsledky. 

Drama mého života trvalo dlouho, ale jednou přišel den a mně svitlo.  To bylo údivu v mých očích a radosti v mém srdci. Pochopila jsem, že jsem svého štěstí strůjcem a že mohu všechno dělat jinak, když si to připustím. Když si to jinak dokážu představit. A když to sama sobě dovolím.

Nemusím urputně trvat na své představě neměnného a trvalého štěstí, ale ani neštěstí, nemoci a bezmoci.

Jste v nějakém okamžiku svého života a něco pochopíte. Prostě vám svitne. AHA moment. AHA, tak já to všechno dělala blbě. AHA, tak já nemusím toto a mohu tamto.

AHA, tak to je super. 🙂

A najednou všechno to, co bylo předtím, jakoby nebylo. Celou tu dobu předtím jste žili jen proto, abyste na to přišli. Aby vám svitlo. Aby se vám rozšířilo vaše vědomí.  AHA, AHA, AHA  🙂

Něco vám pošeptám mezi námi nešťastníky: Víte, ono je to někdy pohodlné zůstávat v pozici bezmocné a nešťastné oběti, kterou nikdo nemiluje a která je stále smýkána těmi druhými.

Předat svou vůli k jednání těm druhým má totiž i své výhody. A není to vůbec tak bez-mocné, jak to na první pohled vypadá. Vůbec nejste tak bezbranní, jak si třeba připadáte.

Když odevzdáte svou moc a svou vůli k jednání těm druhým, postavili jste sami sebe mimo hru.  Vy za nic vlastně nemůžete a za nic nezodpovídáte, protože jsou tady ti druzí, kteří rozhodují za vás, a tudíž jsou to oni, kteří mohou za váš hrozný život a vaše neštěstí.

Pokud žijete v pozici oběti, nemáte žádnou vlastní vůli, žádnou vlastní rozhodovací pravomoc a žádnou vlastní zodpovědnost.  Jenom si tak trpíte. Ale taky přitom ukazujete na ty druhé, kteří za to mohou a kterých kdyby nebylo, vy jste happy.

Je to silná role, kterou nevědomě hrajete s těmi druhými. Ale i vy jste mocní ve své bezmoci. Vy přece bez těch druhých vůbec nemůžete být. A svou bezmocí je nutíte hrát vaše zachránce či vaše tyrany.

Abyste z této hry na nešťastníka vystoupili, musíte se rozhodnout.  Musí vám svitnout, že jste to vy sami, kdo rozhoduje o tom, co je a co není možné. Jste to vy sami, kdo můžete změnit něco ve svém životě. Udělat něco jinak.  Můžete nebo nemusíte myslet jinak.

Vy sami se můžete rozhodnout, že obětování bylo dost a že už vás to nebaví. Už vás nebaví hrát si na bezmocnou, případně nemocnou a nešťastnou oběť všech možných okolností a špatných lidí kolem.

Můžete a nemusíte sami sobě přiznat, že jste dospělí a máte svou vlastní vůli, abyste ji používali ke svému prospěchu. Máte své vlastní myšlenky, které můžete použít ve svůj prospěch či neprospěch.  A máte svou vlastní moc rozhodovat o sobě samých ve prospěch či neprospěch vás samých.

Buďte upřímní sami k sobě. Je vám dobře ve vaší bezmoci? Je vám dobře ve vaší nemoci?  Proč to všechno hrajete právě takto a ne jinak?

Dovolíte sami sobě dělat to, co dělat chcete? A když si to nedovolíte, proč to tak je? Bojíte se, že vás druzí nebudou mít rádi? A vy sami sebe máte rádi v této roli trpitele a chudáka?

Je to přece váš vlastní život.  Ať už vás druzí přijímají či nepřijímají, ať už s vámi souhlasí či nesouhlasí, je to jedno.

Pro vás je podstatné, že mít se rád a přijmout sám sebe je úkol pro vás osobně. Je to váš osobní životní úkol a vy ho nemůže delegovat na nikoho jiného. I když to tak často děláme.

Tak samozřejmě říkáme druhým:   Pokud mě máš rád, uděláš tohle a tamto. Pokud mě máš ráda, půjdeš se mnou, i když nechceš.

Tak jděte a udělejte něco, i když nechcete a pak uvidíte sami, kam dojdete.

Nějak nám nedochází, že láska nemanipuluje a nic nepožaduje. Je to bezvýhradné přijetí toho, co je.

Přijmout bez výhrad sebe sama a milovat sebe sama se všemi svými zvláštnostmi a nedokonalostmi se zdá těžké.  A možná je to těžké.

Ale když s tím začnete, když sami sobě dovolíte být sami sebou a nehrát různé hry, které hrát nechcete, ohromně se vám uleví.  A pak je vám úplně jedno, jak o vás druzí smýšlejí a jaké nálepky vám dají.

Možná dostanete nálepku, že jste divní, prdlí, blázniví, šílení, sobečtí, takoví nebo makoví. Možná dostanete nálepku, že máte velký zadek a malá prsa. Nebo obráceně. Malý zadek a velká prsa. Nebo něco jiného hrozného, co byste dříve vůbec nepřežili.

Je tisíce nálepek, které na sebe lepíme sami nebo nám je dává někdo jiný, abychom si tak nevyskakovali a zůstávali pěkně při zemi. Malí a bezmocní. Nešťastní a nemocní.

Můžete nebo nemusíte. Vůle rozhodovat o sobě je vaše vlastní. Myšlenky, které se vám honí hlavou, jsou také vaše vlastní.

Ať už na vás kdokoli přilepí cokoli, jednou třeba přijde doba, že vám to bude jedno. Zasmějete se a s láskou se na sebe usmějete do zrcadla.

Vy víte své. Vy víte, že jste dokonalí ve své nedokonalosti a vše je tak, jak má být.

Přeji vám krásné léto a pozitivní myšlenky o sobě, i o světě. 🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.