Já tady vlastně vůbec nejsem aneb plány našich duší

Jdeme životem a učíme se. Náš život je věčný vývoj. Náš život je věčná změna. Narodíme se do nějaké rodiny a to hluboce ovlivní celý náš život. Než se v tom dokážeme trochu zorientovat, uběhnou roky a my máme pocit, že jsme na konci života.

Mezitím nám třeba umřeli rodiče, dospělé děti odešly z domova, stihli jsme se rozvést a třeba znovu oženit nebo vdát. Čekáme, kdy přijde ta moudrost a kdy už budeme všechno vědět a ono pořád nic. Možná čekáme, kdy nám do života vstoupí zase někdo nebo něco, co nás spasí a co za nás vyřeší naše další životní úkoly a ono pořád nic. 🙁

Jenom vidíme, že se pořád něco děje a my jsme nuceni reagovat. Pro případ, že bychom se snažili tvářit, že tady nejsme, vždycky nás osud něčím překvapí a někam postrčí. Což je můj celoživotní problém a má celoživotní výzva.  Já tady vlastně vůbec nejsem, nic po mně nechtějte, dejte mi pokoj a nechte mě v klidu. 🙂

Tak nějak ve zkratce bych definovala svůj přístup k životu. Vždycky mně strašně dlouho trvá, než se k něčemu rozhoupu. Někdy mně to trvá tak dlouho, že se Vesmír nemůže na to mé váhání už dívat a postrčí mě nějakou dardou sám. Nebo mi pošle nějakého člověka- učitele, který mě tak nadzvedne a naštve, že mě to donutí konečně reagovat. 🙂

Přitom jsem v sobě celý život měla a stále mám neutuchající touhu se vyvíjet a rozvíjet. Jenom jsem v mládí nevěděla kam. Pořád jsem si myslela, že to je o profesní kariéře. Vystudovala jsem vysokou školu, abych mohla pochopit, že to vědění a moudrost, po které jsem prahla, nemá s dosaženým školním vzděláním vůbec nic společného.

Pokud máte někdo hluboký respekt k vysokoškolskému vzdělání a vysokoškolským titulům, tak si prosím mé psaní a mé výroky neberte osobně a neurážejte se proto. Já na svém blogu popisuji jen své vlastní myšlenky a svůj vlastní duševní vývoj.  A dělám to proto, že se v tom třeba někdo z vás najde a bude mít radost, že v tom není v životě sám.

Protože já to mám zrovna tak. Protože to tak máme všichni. Všichni toužíme po pocitu duševní sounáležitosti s těmi druhými.  Jako mladá žena jsem hltala a milovala knihy Oty Pavla. Byly, a stále mi jsou, velmi blízké svou hloubkou, svými city a svou lidskostí. Myslela jsem si, že to tak mají všichni. Stejně jako Ota Pavel, stejně jako já.

Když vstoupíte do skutečného života mimo knihy, musíte se srovnat s tím, že prožitky každého z nás jsou jedinečné a někdy diametrálně odlišné.  A každý ve svém životě prožíváme své vlastní emoce a svou vlastní hloubku emocí.  Někoho se něco dotýká a někoho vůbec.

Taky zjistíte, že je na světě úplně všechno. Pelmel všeho co si umíte nebo neumíte představit. S něčím se ve svém  životě setkáte a něco vám zůstane utajeno a vůbec se vás to nebude dotýkat.

Třeba ty duševní nemoci, kterými trpěl zrovna Ota Pavel. Čím citlivější je lidská duše, tím více se jí dotýká utrpení. Lidí i zvířat. A tím více sama trpí. A to, že duše trpí, jí umožní naučit se soucitu s utrpením těch druhých. A protože trpí, dokáže vidět něco, co někteří třeba vůbec nevidí. Nemohou to vidět, protože nemají zkušenost osobního prožitku. Můžete něco pochopit jedině tehdy, když to sami prožijete.

Když projdete ve svém životě nějakou duševní nemocí, když projdete ve svém životě třeba hlubokou depresí nebo jiným mentálním onemocněním, když vykonáte ve svém duchovním životě cestu hlubokým a temným lesem a když to přežijete, už nikdy nebude nic jako dříve.

Pomůže vám to nahlédnout za oponu a procitnout. Pomůže vám to pochopit, že to vaše utrpení nebylo zbytečné a mělo to smysl. Něco se vás dotkne a váš život se nebývale rozjasní. Život se stane krásnějším a vaše další životní prožitky budou hlubšími a uvědomělejšími.

 A vy budete vděčnější za každý další „obyčejný a všední“ den. Protože budete už navždy vědět, že nic není všední a obyčejné. Ale než se k tomu všemu poznání probolíte, trpíte. Je to, jako když brousíte diamant. Bolí to, ale bez té bolesti se nedopracujete ke krásnému výsledku.

Broušení diamantu byl můj oblíbený příměr i k mému manželství. Strašně to bolelo a já nevěděla proč. Nevěděla jsem, co dělám špatně a proč to tak bolí. Milovala jsem svého muže, své děti a celou svou rodinu, ale neuměla jsem se v tom všem pohybovat.

Připadala jsem si kolikrát jako slon v porcelánu. Moje pohyby a činy způsobovaly katastrofu. Čím více jsem tlačila na sebe i na ty druhé, tím více jsem byla zoufalá. A ostatní taky.  A tak jsem se pro jistotu přestala úplně hýbat a upadla do deprese.

Uznávám, že nejsem jednoduchá bytost a život se mnou nebyl jednoduchý. A hluboce se skláním před mými blízkými, že to se mnou vydrželi. Alespoň do té doby než mě opustili. 🙂

A když mě opustili, donutilo mě to konečně se zabývat sama sebou, což jsem do té doby neuměla a ani nečinila. Pořád jsem se vymlouvala na někoho jiného nebo jsem se pořád zabývala něčím, čím jsem se zabývat nechtěla. Jenom proto, abych se zavděčila těm druhým.  A přitom jsem jim to pak vyčítala. Taky se v tom poznáváte? 🙂

Když zůstanete úplně sami, je to velmi zajímavá zkušenost, která vás donutí projít konečně všemi pocity zmaru, prázdnoty, deziluze a vším tím, čím nikdo projít nechceme, protože se toho bojíme.

Když projdete tím, čeho se bojíte, zjistíte nakonec, že to vůbec není tak strašné. Taky zjistíte, že jste u toho všeho zesílili a zmoudřeli neb jste získali svou novou nesdělitelnou zkušenost. A taky zjistíte, že jste úžasní a báječní sami o sobě, i když jste opuštění. A že jste to všechno přežili a to je na tom to úplně nejlepší. 🙂

Protože, když to všechno přežijete, můžete to sdílet s druhými, i když je to nesdělitelné a můžete jim dodávat odvahu, když se v tom melou úplně stejně jako vy.

Můžete si založit blog a sdílet s druhými své bláznivé zkušenosti a uklidňovat je, že i když si připadají blázniví a nepatřiční, tak je to všechno normální a oni sem patří. A patří sem i jejich pocity, dardy, nemoci, bezmoci a zkušenosti, kterými si ve svém životě všichni procházíme.

Celý svůj život miluju knihy a tak jsem vždycky hledala pomoc i v knihách. Studovala jsem kdeco, abych našla odpovědi na své otázky. Proč to mám takto a proč se mi to všechno děje? Proč trpím a proč ubližuji těm druhým, i když jim ubližovat nechci?

Proč mám tak příšernou matku a proč jsem sama tak příšerná? Proč můj muž nedělá to, co chci a proč mé děti jsou jiné než by měly být? Rozumějte: měly být podle obecných měřítek.

Lidé sami sobě vytvořili řadu různých měřítek a šablon, do kterých se nás od dětských let snažili napasovat naši rodiče i ostatní lidé a my pak to samé dělali v dobré víře našim dětem. Byli jsme bičováni a sami bičujeme, abych vyhověli všem možným i nemožným pofiderním standardům, které byly vytvořeny  jen z toho důvodu, abychom se mohli cítit nepatřičně.

Pamatujete, ženy a matky, ty chvíle v dětské poradně, kdy se dětský lékař s ustaraným obličejem skláněl nad vaším milovaným děťátkem, aby vám pak sdělil, že má váš drobeček nebo vaše malá princezna něco nepatřičného a tudíž i vy jste jako matka nepatřičná a neschopná?

Třeba ještě nechodí na nočník. Nebo má vyšší váhu nebo nižší váhu nebo cokoli jiného, každopádně odlišného, od toho oficiálního modelu, společností předepsaného.

Pamatujete ty chvíle, kdy jste se snažily dotlačit vaše děti k nějakým školním výsledkům? No jasně, že skvělým školním výsledkům, aby z vašich dětí něco bylo. Aby přece obstály v životě.

Vaše děti byly jiné než společností předepsané šablony a spoustu věcí dělaly jinak než jste chtěly a vy jste nechápaly a byly jste nešťastné?

Pamatujete, jak jste se s tím vším natrápily, než jste pochopily, že to nejdůležitější pro dětský vývoj je bezpodmínečné přijetí a bezpodmínečná láska? A že to musíte nejdříve dát sama sobě? A že to vlastně vůbec neumíte? Dát lásku a pochopení sama sobě?

A než jste to všechno pochopily, jste už skoro nad hrobem? Ale naštěstí jenom skoro. Ve skutečnosti jste pořád ještě tady a tak se můžete svým dospělým dětem klidně omlouvat za to, že jste zvrzaly, co jste mohly a zničily jim jejich životy. A můžete jim vysvětlovat, že jste to neudělaly schválně, ale že jste to jinak neuměly. 🙂

To byla taková malá odbočka k lásce a sebelásce a já se vrátím k těm knihám. Při tom svém samostudiu o tom, proč se mi to všechno děje, jsem také objevila knihy o plánech našich duší. Těch knih je několik a jejich autorem je Robert Schwarz. Všechny ty knihy pojednávají o tom, že nikdy nejsme ve svých životech obětmi, protože si sami vybíráme, kdy, kde a komu se narodíme. A co ve svých životech prožijeme.

Každá duše si předem zvolí, co se chce v daném životě naučit a tím si zvolí i svou vlastní a jedinečnou cestu. A ostatní duše ji v tom pomáhají.  Prostě si něco vyberete, dopředu si zvolíte svůj životní scénář a ostatní duše si odsouhlasí své role ve vašem scénáři.

A pak se všichni inkarnujete do svého současného života a hrajete drama svého vlastního současného života. A všemi těmi svými životními prožitky rostete a zdokonalujete se. Protože konečně začnete chápat to, co jste předtím nemohli pochopit, protože jste to neprožili.

Pokud nahlížíte na svůj život přes brýle této teorie, znamená to, že se vám obrátí váš život úplně naruby. Pokud se začnete dívat na všechny padouchy vašeho života jako na vaše pomocníky, nesmírně se vám uleví. Dovolí vám to odpustit sobě i jim to, že jste nepatřiční, nemorální, nenormální, blázniví a tak všelijak podobně.

Tato teorie vám dovolí zapracovat na sobě samých nebývalým způsobem. Dovolí vám odpustit sobě, odpustit druhým, zbavit se zášti a nepřátelství, přijmout nepochopitelné a nadále pracovat na své lásce k sobě i druhým v úplně jiném světle.

Mně osobně tahle teorie pomohla moc. Jsem zastáncem jakékoli životní teorie, pokud mi ta teorie pomůže a pokud přitom neubližuji druhým.  Jsem zastáncem jakékoli životní teorie, kterou mi nikdo nevnucuje násilím a ke které dojdu sama svým vlastním a svobodným výběrem a vývojem.

Stručně řečeno: Jdu životem, trpím, hledám, najdu teorii, prostuduji, vyzkouším prakticky, pochopím a tím dozraji.   Teorii si nechám ve svém životě a praktikuji, pokud a dokud mi pomáhá.  Nebo ji později opustím pro jinou teorii. S teoriemi je to v životě jako s lidmi. Je to věčný vývoj a věčná změna.

Dokud jsme tady, můžeme trpět a nenávidět. Nebo odpouštět a milovat. Sami sebe i druhé.

Každý máme své vlastní teorie o životě, své pravdy a své vlastní scénáře, do kterých někdy násilně pasujeme ty druhé. Nebo se tam násilně pasujeme sami.

Když toho násilí necháme a budeme přijímat s láskou a pochopením vše, co přichází do našich životů jako vlastní volbu, nesmírně se nám uleví. A hádám, že se nesmírně vesmírně uleví i všem kolem nás.

Přeji Vám vědomí vlastní volby a krásný život. 🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.