Aby nás Pán Bůh miloval aneb o naší moci a bezmoci

„Aby nás Pán Bůh miloval, hříchy odpustil, zdraví dal. Nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval…“

Tuhle písničku miluju. Má krásný text a krásnou melodii.  Když jsem jí slyšela poprvé, moje srdce zjihlo a má duše se chvěla bolestí i radostí zároveň. Jestlipak to mají ostatní s touto písní také tak? Písně nás oslovují, spojují a zračí se v nich naše emoce a naše nitro.

Dlouho jsem si myslela, že je to stará lidová píseň, ale pak jsem jednou klikla na klávesnici počítače a na internetu zjistila, že jejím autorem je Pavel Žalman Lohonka. To je myslím jedna z největších poct, která může autora písně potkat – když jeho píseň zlidoví.  🙂

A je to ohromná výhoda dnešní doby. Lze zjistit spoustu věcí rychle a pohodlně na jeden klik. Nedávno mě napadlo, že ten text vypovídá nejen o naší velké touze po lásce a bezpečí, ale také o naší víře. Přesněji řečeno o naší nevíře a pocitu naší bezmoci.

Stejně jako v mnoha jiných případech, upíráme zraky někam mimo sebe a máme pocit, že to není vlastně vůbec o nás. Je to jen o Něm, o tom tam nahoře…On to zařídí, On to dokáže.

My tu skoro nejsme, my nic nezmůžeme. Jsme malí a bezmocní, myslíme si a dál se nenávidíme a trestáme sami sebe i druhé těmi nejrafinovanějšími způsoby.  A nic neodpouštíme. Sobě ani druhým.

Neumíme se milovat a odřezáváme se všemi možnými způsoby sami od sebe, abychom necítili své pocity a svůj stud. Abychom přežili.

Přejídáme se, opíjíme se, pomlouváme se. Nenávidíme svá těla a neumíme je přijmout taková, jaká jsou. O zdraví si myslíme, že padá z nebe, případně si ho koupíme v lékárně nebo to zařídí páni doktoři. A když to nezařídí, káravě na ně ukazujeme prstem.  To oni za to mohou, že mi není dobře.

Nebo si věříme? Jak moc si věříme? Jak moc věříme svým vlastním schopnostem ovlivňovat vědomě svůj život? Jak moc milujeme sami sebe a svá těla? Jak moc si dokážeme odpouštět? A jak moc věříme, že jsme sami zodpovědní za své vlastní zdraví?

Žijeme v nové době, v době duchovního probuzení. To, čemu jsme celý život věřili, se zhroutilo a je to pryč.  To, co dříve platilo, už neplatí.  To, co bylo, už není. Skončilo nám na věčné časy a nikdy jinak.

Skončilo spoustu jiných věcí, které nás formovaly celý život a které ovlivňovaly naše názory na svět a dění v něm. To všechno už je pryč. Někdo pláče a lituje, někdo křičí hurá.  Ať se nám to líbí nebo ne, život je neustálá změna a vývoj.

Život a vývoj nezastavíme.  A když je chceme zastavit, jenom trpíme. Trpíme svými představami o tom, jaké by to mělo být a jak bychom to chtěli mít.

Nemáme moc zastavit vývoj, ale máme moc vývoj přijmout. Máme moc přijmout to, co je a co nemůžeme změnit. Ale hlavně:

Máme moc změnit sebe, svou vlastní víru a své vlastní smýšlení o sobě. A když to vědomě děláme, máme moc ovlivňovat svůj život – vnořit se naplno do svého žití a zkoušet si všechny možné polohy svého bytí tady na Zemi.

Staré se vždy zhroutí a skončí, aby mohlo přijít něco nového. Dnešní doba je přes všechny své neduhy svobodná a každý si může vyzkoušet, co chce.  Můžeme svobodně žít, cestovat, psát, publikovat na internetu bez schvalovacích procesů a dělat spoustu jiných věcí.  

Můžeme si dnes vybrat, co je nám libo a nikdo nám nevnucuje jednotnou víru a přesvědčení. Každý si může věřit, čemu chce. No není to nádhera?

Když o sobě uvažujeme jako o malých a bezmocných, je nám z toho úzko. Z naší nemohoucnosti a z naší bezmoci. Na druhou stranu, když připustíme sami sobě moc nad svým vlastním životem, lépe a svobodněji se nám dýchá. A čiší z toho velká naděje, jak zlepšit svůj vlastní život.

Není to o tom, ovládat ty druhé.  Je to o tom, ovládnout svůj vlastní život. Získat moc sám nad sebou. Nad svými vlastními myšlenkami. Nad svým vlastním zdravím. Nad svým vlastním strachem, nad svými vlastními pochybnostmi, nad svou vlastní sebe-nenávistí, sebe-destrukcí, sebe-ponižováním, sebe-odmítáním.

Nejsem dost dobrá. Nejsem dost dobrý. Nejsem hodna. Nejsem hoden. To jsou naše životní úkoly, na kterých máme pracovat. Vyhrát nad svými vlastními draky, které sídlí v našem nitru.

Ano, jsou v životě věci, které ovlivnit nemůžeme, ale naše láska, naše odpuštění a naše zdraví mezi ně rozhodně nepatří.

Nepochybuji o tom, že nás Pán Bůh miluje a odpustí nám cokoli. I ty největší lumpárny, kterých jsme se dopustili nebo ještě ve svém životě někdy dopustíme, nám Pán Bůh odpustí. Tak milosrdný k nám je. 🙂

On moc dobře ví, že když ty lumpárny děláme, je to součástí našeho duchovního vývoje a my v tu chvíli nemůžeme jednat jinak. Bez těch lumpáren bychom to nebyli my. Nebyli bychom celiství. V každém z nás je i ten lump a ten si taky musí přijít někdy na své. 🙂

Každý z nás určitě přijdeme na nějakou svou lumpárnu, kterou jsme někdy někomu provedli. A pak jsme se styděli, měli výčitky a bylo nám třeba do breku. A teprve, když jsme se omluvili a ten druhý nám odpustil, bylo nám zase hezky na duši. 🙂

Tak pěkně je to na světě zařízeno. Každý máme své svědomí, a když druhým ubližujeme, není nám pak dobře. To je ta zkušenost, kterou si musíme každý projít sám, abychom pochopili a pak už něco takového znovu nedělali.

Někdy celý život nedospějeme a nedozrajeme a ty lumpárny děláme pořád.  Vědomě ubližujeme a škodíme a ještě si myslíme, jak jsme chytří. Jak jsme na ty druhé vyzráli a jak jsme je doběhli.

Ještě jsme třeba nepochopili, že všechno špatné, co vyšleme do světa, se nám jednou vrátí.  Ať už zprava nebo zleva, ale za každou ránu, kterou jsme někomu uštědřili, přijde jednou negativní odplata i na nás.

On už to nějak zařídí. Je tam a pečlivě nás sleduje, jak kráčíme svým životem.  A když někomu ubližujeme, vrátí se nám to jako bumerang.  Dříve nebo později.   V tomto životě nebo v jiném. Věř, nevěř. 🙂

Ale nikdy nám –  On – nebere naší svobodnou vůli se rozhodovat a konat.

A proto, ať už jsme udělali cokoli nebo v budoucnu uděláme cokoli, neseme si životem svou vlastní zodpovědnost za své vlastní činy a své vlastní konání.  Konejme proto tak, abychom se nemuseli za své činy a konání stydět.  

Konejme vždy tak, abychom byli v souladu se svou vlastní duší.  Běžme i do situací, do kterých se nám nechce, když nás k tomu naše duše vzývá a volá, že to máme udělat.  To se týká i naší omluvy a odpuštění.

Když uděláme špatnou věc sobě, poučme se a pak už chybu znovu neopakujme. Chyby jsou tu proto, abychom se něco naučili a abychom se z nich poučili. A tak si je přiznejme a pak si je odpusťme.  A taky se pochvalme za to, že to dokážeme. To je velký kus práce, odpustit sobě samému. 🙂

Když uděláme špatnou věc druhým, přiznejme se a omluvme se jim, když to tak cítíme. A když nemáme odvahu se přiznat, napravme škody a omluvme se těm druhým alespoň v duchu. Dobrá vůle je vždycky dobrá a počítá se do našeho životního skóre. 🙂

Vůle ke konání je jen a jen naše vlastní. A to se týká beze zbytku i naší lásky a našeho zdraví.

Naše zdraví by mělo být samozřejmě naší prioritou, ať už jsme mladí nebo staří. Ale vždycky je to o nás. My na tom musíme především zamakat. To si musíme jasně uvědomit, že ta zodpovědnost je jen na nás.

Milujeme sami sebe tak moc, abychom sami sebe neničili? Máme rádi svá těla a pečujeme o ně, jak nejlépe dovedeme? Co děláme pro to, abychom měli zdravá a pohyblivá těla? Jak moc věříme slabomyslným podprahovým reklamám, které nám slibují rychlý výsledek za málo našeho úsilí?

Samozřejmě, že se rodíme s nějakou dispozicí, ale co uděláme se svými těly a svým zdravím v průběhu našich životů, je už jenom na nás samotných. S tím nemá Pán Bůh nic do činění, i když bychom mu to tak rádi připsali na účet.

Všechno souvisí se vším a naše zdraví souvisí s naší duševní pohodou. Naše duševní pohoda souvisí s naší životní cestou, tedy s tím, jak sami respektujeme svou duši a její potřeby. Tedy po jaké cestě kráčíme a s jakými lidmi.

Vyhovuje ta cesta naší duši? Nebo nevyhovuje? Posloucháme svou duši?

Svou duši posloucháme a její potřeby respektujeme až tehdy, když přijmeme sami sebe takové, jací jsme. Abychom přijali sami sebe takové, jací jsme, musíme se naučit milovat sami sebe.

A jsme zase u sebelásky. A u toho, že sebeláska není rouhání ani sobectví, ale naprosto nezbytná podmínka pro náš šťastný a naplněný život.  

Naučit mít se rád/a není jen tak a není to na jeden klik. A není to ani rychle a bezbolestně. Ale rozhodně to stojí za to.  Dát sama sebe na první místo, vyjet ze zajetých kolejí a pustit se na novou cestu sebelásky, sebe přijetí, sebe odpuštění, sebe ocenění je začátek dlouhé, ale krásné cesty.

Když se o sebe začnete dobře starat, postupně vám bude lépe a lépe.  Zbavíte se i pocitů viny, že se rouháte a že si to nemůžete nebo nesmíte dovolit.  A je úplně jedno, co to je. Je to cokoli, po čem prahne vaše duše a co souvisí jen s vámi.

Jak budete postupně povolovat sami sobě otěže, bude vám čím dál lépe.  Budete sami k sobě čím dále laskavější a soucitnější. Když se umění soucitu, laskavosti a trpělivosti naučíte u sebe, dovolí vám to postupně, dávat to samé ostatním.

Celý život rosteme a zrajeme. Na duchovně duševní úrovní to platí dvojnásob.

A tak, ať už je nám 30, 40, 50, 60 nebo více nikdy není pozdě začít, když na to přijdeme a když to konečně pochopíme, že je to o nás a na nás.

Zkrátka když to pochopíme, když už víme, když uvěříme, že moc nad svými myšlenkami, svým životem, nad svými těly i nad svým zdravím máme my sami, pak už se naší fantazii meze nekladou a můžeme dělat cokoli, co nám přinese prospěch a užitek.

Všichni v sobě máme moudrost a intuici. Je to to tiché volání z nitra, které nás vábí někam, kam se nám třeba z pohodlnosti nebo ze strachu nechce. 🙂

Přitom všechno k čemu nás vzývá ten tichý hlas z našeho nitra je ku prospěchu našich životů, našich těl, i našich duší.

Když uvěříme, rozhodneme se, začneme a vytrváme ve svém úsilí, začnou se dít s naším tělem zázraky. Naše tělo se bude blaženě usmívat a bude nám vděčné, že se o něj tak dobře staráme. A my budeme šťastní a budeme mu čím dále více naslouchat. 🙂

Naše duše a naše těla se dostanou do vzájemného souladu a nám se bude dařit lépe a lépe. Když je dobře našim duším, je nám skvěle i v našem těle.  🙂

A pak jednou možná přijde i den, kdy dokážeme žít i bez doktorů, bez prášků a bez cizí moci shůry.

Naše zdravá těla budou odrazem našeho zdravého ducha, naší víry a našeho přesvědčení, že my sami jsme pány svého života a svého zdraví.

A Bůh se bude dívat seshora a bude rád, že si věříme sami a nedáváme mu další práci, protože jak to má všechno ten chudák nahoře stačit, když ho pořád úkolujeme?

Přeji nám všem Boží požehnání, radost v nitru, sebelásku v srdci a neochvějnou víru ve vlastní schopnosti a vlastní moc. 🙂

Jana Houšková
Jsem blogerka, ale především jsem žena a matka. A taky grandmother :-). Jako ženě-matce mi velmi záleží na tom, abychom všichni žili v lásce, míru a harmonii, abychom spolupracovali a pomáhali si. A proto píšu. O všem kolem nás. O tom, co nás trápí a co nás bolí. Abychom se zamysleli a pochopili, že začít musíme vždycky sami u sebe. Nikomu nepomůžeme, když jsme sami nešťastní a nemocní, potácíme se svými životy jako brečící a nevědomé oběti a odmítáme převzít zodpovědnost za to, co nám děje. Každý z nás zodpovídá za svůj vlastní život a za to, co s ním udělá. Každý z nás je zodpovědný za své zdraví, za své štěstí a za svou lásku k sobě samému. I za výběr svého partnera, i za to, jak se k nám ten partner chová. Každý z nás jde příkladem svým vlastním dětem. A bude to tak po celý náš život. Jak žijeme a jak se chováme sami k sobě, ke svému partnerovi, ke svým dětem i ke druhým lidem, tak se chovají i naše děti k sobě samým, k nám rodičům i k ostatním lidem. Někdy to není veselý pohled. Ale my sami se můžeme v každém okamžiku našeho života probrat, rozhodnout se a změnit to. A když se nerozhodneme dobrovolně, Vesmír nás bude postrkovat a kopat do nás tak dlouho, až se vzpamatujeme a pochopíme, že nejsme oběti, ale naopak: jsme báječní a úžasní tvůrci svých vlastních životů. :-) Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.